15 C 207/2025-72 — Okresní soud v Pardubicích

1 Žalobce se proti žalovanému domáhal zaplacení částky 17 999,23 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 19. 3. 2024 do zaplacení. Tvrdil, že žalovaný uzavřel dne 28. 12. 2022 se společností , právnická osoba, . smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě mu byl poskytnut úvěr v celkové výši 200 128 Kč, žalovaný vrátil toliko 182 128,77 Kč. Původní věřitel úvěr zesplatnil ke dni 18. 3. 2024, žalobce pohledávku za žalovaným nabyl od původního věřitele na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Žalobce tvrdil, že úvěrující ověřoval úvěruschopnost žalovaného na základě údajů sdělených klientem a dokladů předložených při sjednávání smlouvy o úvěru. K ověření úvěruschopnosti požadoval doložení příjmu žalovaného, případně mohl žalovaný využít služeb , Anonymizováno, či , Anonymizováno, , které disponují licencí pro přístup k osobním bankovním údajům. Žalovaný poskytl výpis z bankovního účtu prostřednictvím společnosti , Anonymizováno, . Věřitel dále prováděl lustrace v dostupných databázích, zejména ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI, a ověřoval totožnost žalovaného z občanského průkazu a z výpisu bankovního účtu. Podáním žádosti o úvěr žalovaný prohlásil, že má pravidelný měsíční příjem, není v prodlení s žádným dluhem vůči třetím osobám, není evidován v žádné z databází dlužníků a není mu známa žádná okolnost, která by mohla mít podstatný nepříznivý dopad na plnění jeho povinností. Úvěruschopnost byla posuzována výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, přičemž klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu. Úvěry jsou poskytovány tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90 % rozdílu výdajů a příjmů. Na základě uvedených skutečností věřitel nepojal důvodné podezření o neschopnosti žalovaného úvěr splatit.2 Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil.3 Soud věc projednal v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o. s. ř.), neboť žalobce se z jednání omluvil a žalovaný se k jednání nedostavil bez omluvy, ač byl řádně předvolán.4 Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru datované 28. 12. 2022 bylo zjištěno, že , právnická osoba, . jako úvěrující poskytl žalovanému úvěr s revolvingovým rámcem. Z přehledu bankovních transakcí bylo zjištěno, že žalovaný úvěr postupně čerpal v celkové částce 200 128 Kč.5 Z čestného prohlášení žalovaného bylo zjištěno, že žalovaný deklaroval hlavní příjem 55 200 Kč, výdaje žalovaného na domácnost 4 000 Kč a splátky jiných úvěrů 20 000 Kč měsíčně, dále deklaroval, že je svobodný.6 Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7 Podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) pro účely tohoto zákona se rozumí posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.8 Podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.9 Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10 Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11 Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12 Soud se při posuzování platnosti úvěrové smlouvy zabýval vedle podstatných zákonných náležitostí smlouvy o úvěru tím, zda poskytovatel s odbornou péčí posoudil ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, schopnost žalovaného jako spotřebitele tento úvěr splácet.13 Průběh posuzování úvěruschopnosti spotřebitele musí být takový, že poskytovatel úvěru je povinen postupovat s odbornou péčí; vychází z informací poskytnutých spotřebitelem. Nemůže se však spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření jeho tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).14 Při neposouzení úvěruschopnosti je úvěrová smlouva stižena absolutní neplatností (kdy platnost soud zkoumá z úřední povinnosti bez ohledu na uplatněnou námitku, viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a výslovné znění v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 29. 5. 2022).15 Ze strany úvěrujícího nedošlo ke splnění povinnosti objektivně získat všechny informace potřebné pro zhodnocení finanční situace dlužníka jako spotřebitele a s odbornou péčí tak posoudit, zda je schopen řádně úvěr splácet bez negativních zásahů do jeho majetkových poměrů. Úvěrující neprovedl řádné posouzení výdajů žalovaného, neboť sice dokladoval, že vychází z čestného prohlášení žalovaného, kde je uveden příjem žalovaného 55 200 Kč (leč netvrdí a nedokládá, jak jej ověřil; navíc není ani zřejmé, za jaké období příjem je, zda jde o jeden měsíc či nějaký dlouhodobější průměr apod.). Dále vycházel z výdajů žalovaného na domácnost 4 000 Kč a splátek jiných úvěrů 20 000 Kč měsíčně (opět aniž by tvrdil a dokládal, z čeho je ověřil; z žádných listin předložených žalobcem nevyplývá, zda o výdaje na domácnost jde o nájemné a související náklady nebo splátku hypotečního úvěru apod.).16 Neúčastí na jednání (byť omluvenou) se žalobce zbavil možnosti být v tomto ohledu poučen, že bude třeba tvrzení doplnit a označit k jejich prokázání důkazy, kdy ostatně právě toto předpokládané poučení žalobce bylo důvodem nařízení jednání.17 Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 86 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z., jelikož poskytovatel úvěru při sjednávání smlouvy řádně neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet.18 Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (§ 2993 občanského zákoníku); na ostatní sjednaná plnění nemá věřitel z neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o úvěru však je třeba přihlédnout i k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je ustanovením speciálním k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení upravujícím soukromoprávní sankci v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.