15 C 288/2025-26 — Okresní soud v Pardubicích

1 Žalobce se proti žalované původně domáhal zaplacení částky 20 000 Kč představující nesplacenou jistinu vyplývající z poskytnutých finančních prostředků původním věřitelem, společností , Anonymizováno, , právnická osoba, . (dříve , Anonymizováno, . nebo , právnická osoba, ), které byly žalované poukázány dne 27. 3. 2024 na její bankovní účet, a to bez existence uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru. Nárok je uplatňován z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalované. Dále žalobce žádal úrok z prodlení v zákonné výši za dobu od 1. 7. 2025 do zaplacení. Tvrdil rovněž, že pohledávku za žalovanou nabyl smlouvou o postoupení pohledávky.2 Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila.3 Soud věc projednal v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o. s. ř.), neboť žalobce se z jednání omluvil a žalovaná se k jednání nedostavila bez omluvy, ač byla řádně předvolána. Následně bylo jednání odročeno na 1. 4. 2026 jen za účelem vyhlášení.4 Ze smlouvy o úvěru bylo zjištěno, že původní věřitel, společnost , právnická osoba, ., poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč.5 Podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), pro účely tohoto zákona se rozumí posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.6 Podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, jeli to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.7 Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8 Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9 Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytneli poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10 Soud uzavírá, že ač se žalobce domáhá po žalované toliko nevrácené jistiny úvěru z titulu bezdůvodného obohacení, je třeba vycházet i v takové situaci z toho, jaký je postup, pokud soud dojde k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 86 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 588 o. z. Ostatně z takového důvodu soud nařídil jednání, kdy při něm hodlal v tomto směru poučit žalobce dle § 118a o. s. ř.11 Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (§ 2993 občanského zákoníku); na ostatní sjednaná plnění nemá věřitel z neplatné smlouvy nárok.12 Nicméně při vypořádání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o úvěru je třeba přihlédnout i k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je ustanovením speciálním k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení upravujícím soukromoprávní sankci v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy nelze v tuto chvíli úrok z prodlení přiznat.13 Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí odpovídat požadavku odborné péče. Poskytovatel úvěru sice vychází z informací poskytnutých spotřebitelem, nemůže se však spoléhat pouze na jeho ničím neověřená tvrzení či na neúplná. Je naopak povinen sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění a ověření skutečností rozhodných pro závěr, zda bude spotřebitel schopen poskytnutý úvěr v budoucnu splácet. Nestačí tedy toliko formální zaznamenání údajů sdělených spotřebitelem, aniž by byly doloženy či jinak ověřeny.14 Samotné zjištění, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti nepostupoval řádně, bez dalšího nevede k závěru o neplatnosti smlouvy. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, dovodil, že smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí totiž být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet, resp. že mu úvěr neměl být poskytnut. Na tento závěr následně navázal i Nejvyšší soud v usneseních ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2105/2024, a ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1586/2024, a nově též v rozsudku ze dne 28. 1. 2026, sp. zn. 33 Cdo 1056/2025.15 V projednávané věci soud dospěl k závěru, že poskytovatel této povinnosti nedostál, neboť nezískal, a tedy ani neověřil všechny informace potřebné pro zhodnocení situace žalované jako spotřebitelky úvěr splácet. Nejde jen o formální pochybení při procesu prověřování úvěruschopnosti, nýbrž o situaci, kdy by při řádném a odborně pečlivém posouzení musely důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet vyjít najevo.16 Soud proto uzavírá, že poskytovatel poskytl žalované spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť úvěr poskytl za situace, kdy zde musely být důvodné pochybnosti o schopnosti žalované tento úvěr splácet. Smlouva o úvěru je proto neplatná podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 588 o. z.; k této neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu.17 Žalované tedy byla uložena povinnost vrátit dosud nevrácenou jistinu. Lhůta k plnění byla s ohledem na pasivitu žalované v řízení, a tedy nemožnost zkoumat její majetkové a osobní poměry, stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaná dostat do prodlení se zaplacením dluhu.18 Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl.19 O nákladech řízení soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu. Účelně vynaložené náklady jsou u převážně úspěšného žalobce představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 800 Kč. Dále odměnou advokáta dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „vyhláška“) v rozsahu 3 úkonů po 400 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, výzva k plnění nikoli jednoduchá). Žalobci náleží i paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 vyhlášky za výše uvedené úkony v celkové výši 300 Kč (3 × 100 Kč). Vzhledem k úspěchu žalobce ve výši 92,02 % má tento účastník právo na poměrnou část nákladů odpovídající jeho čistému úspěchu 84,04 % (odečtení míry neúspěchu od úspěchu), tedy na částku 1 932,92 Kč. Při stanovování míry úspěchu přihlížel soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti vztahující se k posouzení samotného nároku i k příslušenství – viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08 ze dne 30. 8. 2010 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3070/14 ze dne 17. 1. 2017.20 Lhůty k plnění byly stanoveny dle § 160 odst. 1 o. s. ř.