Okresní soud v Pardubicích 17 C 120/2026-55 – Náklady řízení

Žalobkyně se žalobou podanou dne 17. 3. 2026 domáhala proti žalovanému zaplacení částky 120 235,51 Kč s příslušenstvím, a to z titulu dluhu z úvěrové smlouvy č. , hodnota, ze dne 24. 4. 2025. Návrh odůvodnila tím, že jako věřitel poskytla žalovanému revolvingový úvěr ve výši 124 666 Kč (úvěrový rámec činil 120 000 Kč), který se žalovaný zavázal splácet měsíčními splátkami ve výši 4 % z aktuálně dlužné částky (spolu s úrokem ve výši 26,28 % p.a.). Ačkoli žalovaný úvěr čerpal, na tento uhradil pouze 15 698,02 Kč. Proto žalobkyně úvěr ke dni 11. 12. 2025 zesplatnila. Dlužná částka pak sestává z neuhrazené jistiny ve výši 116 993,23 Kč, poplatků ve výši 156 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 900 Kč, poplatků za pojištění ve výši 1 186,28 Kč a smluvních pokut ve výši 1 000 Kč.K výzvě soudu ohledně prokázání posouzení schopnosti žalovaného jako spotřebitele splácet poskytnutý úvěr žalobkyně uvedla, že provedla lustraci žalovaného v registrech SOLUS (nenalezen žádný závazek po splatnosti), NRKI (klient nenalezen), CEE (v registru nenalezen) a ISIR (v registru nenalezen). Dle úvěrové zprávy z nebankovního registru klientských informací měl žalovaný k datu uzavření smlouvy tři splátkové závazky s celkovou měsíční splátkou 11 572 Kč. Výpisem z účtu žalovaného za období od 28. 2. 2025 do 21. 5. 2025 vzala žalobkyně za prokázaný deklarovaný příjem žalovaného ze zaměstnání v průměrné výši 23 103 Kč. Zároveň byly ověřeny výdaje žalovaného. Po zhodnocení všech těchto údajů dospěla žalobkyně k tomu, že žalovaný je schopen splácet úvěr, když i po zaplacení splátky mu zůstane k dispozici dostatečná částka.2. Žalovaný, shodně se žalobkyní souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalovanému doručovány na adresu trvalého bydliště, přičemž zásilku považoval soud za doručenou, v souladu s ust. § 49 odst. 2/ a 4/ o.s.ř., dnem 11. 6. 2026, když žalovanému byla zanechána výzva a zásilka připravena k vyzvednutí dne 1. 6. 2026).3. Smlouvou o revolvingovém úvěru č. , hodnota, ze dne 24. 4. 2025 bylo prokázáno, že žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut bezúčelový revolvingový úvěr do výše 50 000 Kč. Tento se žalovaný zavázal splácet spolu s úrokem ve výši 26,28 % p.a. měsíčními splátkami ve výši 4 % z aktuálně dlužné částky. Zároveň bylo sjednáno pojištění, za které činila měsíční úhrada 8,9¨% z minimální splátky úvěru bez úhrady pojištění. Pro případ prodlení se zaplacením splátky byla dohodnuta smluvní pokuta ve výši 500 Kč a náklady spojené s upomínám ve výši 300 Kč.V rámci smlouvy žalovaný uvedl, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, žije v podnájmu, dosahuje čistého měsíčního příjmu 28 000 Kč + další příjem do domácnosti ve výši 50 000 Kč (bez uvedení zdroje). Jako výdaje uvedl částku 12 000 Kč na bydlení, 10 000 Kč splátky všech úvěrů a 6 000 Kč ostatní výdaje.Dopisem ze dne 11. 12. 2025 žalobkyně žalovaného vyzvala ke splacení celého úvěru ve výši 130 265,14 Kč ve lhůtě do 14 dnů od sepsání výzvy.Poskytnutí úvěru, splácení a konečnou výši dluhu žalobkyně doložila výpisem z úvěrového účtu.4. Dle úvěrové zprávy měl žalovaný v době poskytnutí úvěru další úvěry, které splácel po 11 572 Kč měsíčně.Z výpisu z běžného účtu žalovaného č. , č. účtu, za období od 28. 2. 2025 do 21. 5. 2025 soud zjistil, že příchozí transakce činily 100 492 Kč a odchozí transakce 230 663,37 Kč.5. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Dle ust. § 2048 o.z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.7. Dle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle ust. § 1969 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem.8. Dle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.9. Dle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.10. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žalobní návrh je důvodný pouze z části.Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila pouze potvrzení o ověření bonity klienta, úvěrovou zprávu a výpis z běžného účtu žalovaného za období od 28. 2. 2025 do 21. 5. 2025. Z těchto byly zjištěny tři závazky žalovaného s měsíčními splátkami v celkové výši 11 572 Kč, ověřeny příjmy žalovaného z pracovního poměru v částce 23 103 Kč, avšak i ta skutečnost, že v období, za které byl výpis z účtu předložen, činily příchozí transakce 100 492 Kč a odchozí transakce 230 663,37 Kč. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, když ze zjištěných údajů jasně vyplývalo, že výdaje žalovaného extrémně přesahují jeho příjmy. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208/2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Výdaje žalovaného za situace, kdy byly zjištěny další existující úvěry a záporný zůstatek na běžném účtu žalovaného, nebyly nikterak blíže zjišťovány a zejména ověřovány. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnutého úvěru. Žalobkyně poskytla žalovanému částku 124 666 Kč, žalovaný do současné doby uhradil 15 698,02 Kč, a proto soud žalovanému uložil zaplatit žalobkyni rozdíl těchto částek, tj. 108 967,98 Kč. Ve zbytku potom žalobní návrh zamítl.11. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně byla v řízení úspěšná jen částečně. Předmětem sporu byla částka 120 235,51 Kč s příslušenstvím (kapitalizovaný úrok ve výši 17 755,86 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 3 064,42 Kč + běžící úroky a úroky z prodlení), úspěch měla žalobkyně jen co do částky 108 967,98 Kč. Po odečtení úspěchu a neúspěchu ve věci (77 % žalobkyně mínus 23 % žalovaný) měla žalobkyně úspěch co do 54 %.Náklady žalobkyně byly představovány zaplaceným soudním poplatkem v částce 4 810 Kč, odměnou advokáta za 2,5 úkonu právní pomoci po 5 940 Kč (§ 7 bod 5. vyhl. č. 177/1996 Sb.), 3 x 450 Kč paušál (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.) + 21 % DPH z odměny advokáta a paušálních náhrad, tj. 3 402 Kč. Celkem tak byly náklady žalobkyně představovány částkou 24 412 Kč, ze kterých 54 % představuje částku 13 182,50 Kč.