6 C 63/2021-68 — Okresní soud v Prostějově

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 16. 3. 2021 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 3.371,49 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 88,71 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 3.371,49 Kč od 18. 4. 2020 do zaplacení ve výši 10 % a s úrokem 19,3 % ročně z částky 2.743,29 Kč od 18. 4. 2020 do zaplacení. Návrh byl odůvodněn tím, že na základě žádosti ze dne [datum] poskytl právní předchůdce žalobce, [anonymizována čtyři slova], jednající v České republice prostřednictvím [právnická osoba], odštěpného závodu, [IČO], pod obchodní značkou [jméno] [anonymizováno], žalovanému úvěr [číslo] ve výši 9.448 Kč (tak, že za žalovaného uhradila částku odpovídající prodejní ceně za zboží u zprostředkovatele úvěru). Žalovaný převzetí předmětu financování potvrdil a zavázal se splatit poskytnutý úvěr a sjednané úroky se sjednanou úrokovou sazbou 19,30 % ročně společně s případně sjednaným pojištěním formou pravidelných měsíčních splátek v počtu 11 ve výši 944 Kč, počínaje dnem 17. 6. 2019. Dále byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky splátky v prodlení, náhrada nákladů spojených s vymáháním splatného závazku ve výši 600 Kč a poplatek za odeslání upomínky k úhradě ve výši 100 Kč. Žalovaný porušil své závazky ze smlouvy zejména tím, že se dostal do prodlení s více než 2 po sobě následujících splátek nebo 1 splátky po dobu delší než 3 měsíce. Banka proto využila svého práva a od smlouvy odstoupila a dlužnou částku zesplatnila. Odstoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 26. 6. 2020, když odstoupení nabylo účinnosti dne 17. 4. 2020. Pohledávka za žalovaným byla ze strany banky postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 13. 8. 2020, a to s účinností ke dni 17. 8. 2020. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem odeslaným doporučeně dne 27. 8. 2020. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení jistiny ve výši 2.743,29 Kč, poplatků ve výši 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 28,20 Kč, kapitalizovaného neuhrazeného smluvního úroku ve výši 88,71 splatného ke dni 17. 4. 2020, smluvních úroků z jistiny od 18. 4. 2020 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení z celkové částky ve výši 3.371,49 Kč (jistina, poplatky a smluvní pokuta) od 18. 4. 2020 do zaplacení. Návrh byl doplněn podáním žalobkyně ze dne 15. 6. 2021, z něhož mj. vyplývá, že žalovaný dosud uhradil celkem částku 8.152 Kč. 2. Žalovaný se v průběhu řízení ve věci nevyjádřil. Z ústního jednání soudu se pak žalovaný omluvil s tím, že souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím i v jeho nepřítomnosti. Soud pak věc projednal a vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. 3. Na základě provedených listinných důkazů dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu (§ 157 odst. 4 o. s. ř.). Mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalovaný obdržel finanční prostředky ve výši 9.448 Kč, a to formou financování zboží (PC, notebook). Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit za smluvených podmínek, přičemž dosud byla podle obsahu spisu vrácena částka 8.152 Kč (viz výpis z úvěrového účtu č. l. 35 spisu). 4. Soud dále v průběhu řízení posuzoval, zda a jakým způsobem došlo ze strany předchůdce žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, když v posuzované věci se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli). V tomto směru bylo zjištěno, že předchůdce žalobkyně sice úvěruschopnost žalovaného posuzovala, avšak žalovaným uvedené informace o příjmech a výdajích nebyly jakkoliv doloženy či ověřeny (nic takového z obsahu spisu nevyplývá). Soud měl v tomto směru k dispozici pouze úvěrovou smlouvu, kde žalovaný uvedl, že je ženatý, má čistý příjem 14.000 Kč, celkový příjem domácnosti činí 20.000 Kč a náklady na bydlení 5.000 Kč. Jiné důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně v průběhu řízení nenabídla. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný byl sice dotazován na některé údaje k posouzení úvěruschopnosti, ze strany předchůdce žalobkyně však nebyly tyto údaje ověřeny. 5. Na základě zjištěného skutkového stavu věci pak soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně. 6. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Lze dodat, že povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovaným uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalovaném se předchůdce žalobkyně dostatečně nezabývala nebo je neověřovala, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda žalovaný úvěr v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobci jako věřiteli. Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil. 8. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření uváděných příjmů a výdajů by přitom mohlo vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údajů, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. 9. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, v němž jsou nastíněny zdroje informací, z nichž má poskytovatel vycházet, je sice zřejmý důraz na informace získané přímo od spotřebitele, těmito však nelze rozumět pouhá ničím dalším nepodložená tvrzení spotřebitele o jeho některých poměrech. V daném směru bylo již opakovaně judikaturou zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení (např. p