4 C 249/2023-46 — Okresní soud v Prostějově

1. Žalobkyně se domáhá zaplacení částky 34 800 Kč (z toho dlužná jistina úvěru 19 000 Kč, poplatek 13 300 Kč a sankce za prodlení 2 500 Kč) s 15% úrokem z prodlení ročně z 34 800 Kč od [datum] do zaplacení, jakožto dluhu žalovaného z podnikatelského úvěru, který byl mezi stranami sjednán dne [datum] (téhož dne byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky 19 000 Kč na bankovní účet č. [bankovní účet]), se splatností [datum]. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Za splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů. 4. Ze smlouvy označené jako smlouva o podnikatelském úvěru [číslo] soud zjistil, že tato byla mezi žalobkyní a žalovaným sjednána dne [datum], a to prostředky komunikace na dálku (internetové stránky [webová adresa]), jejím předmětem mělo dle textu smlouvy být poskytnutí částky 19 000 Kč bezhotovostně převodem na účet žalovaného č. [bankovní účet], se splatností 70 dnů ode dne čerpání úvěru, maximálně [datum], za poplatek 1 % denně za každý den čerpání úvěru. Identifikace žalovaného byla zajištěna podpisovým SMS kódem, který byl zaslán na tel. číslo žalovaného +420 [číslo] (žalovaný se označil mimo jiné identifikačním číslem fyzické podnikající osoby [IČO]). Ve smlouvě je uvedeno, že úvěr je poskytován výlučně na financování podnikatelských potřeb žalovaného, bez omezení konkrétního podnikatelského účelu úvěru. Žalobkyně doložila potvrzení o provedení platby dne [datum], a to 19 000 Kč na bankovní účet č. [bankovní účet] (stejně tak potvrzení o přijaté platbě, kdy žalovaný odeslal 1 Kč na bankovní účet žalobkyně). [právnická osoba], soud zjistil, že bankovní účet č. [bankovní účet] patří žalovanému. Z výpisu k tomuto účtu soud ověřil, že dne [datum] byla ve prospěch účtu žalovaného připsána částka 19 000 Kč. Žalobkyně doložila předžalobní výzvu ze dne [datum], kterou byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky s upozorněním na možnost jejího soudního vymáhání (byl doložen doklad o jejím odeslání žalovanému). 5. K výzvě soudu, nechť žalobkyně uvede, čím ověřila, a na základě čeho vycházela z toho, že sjednávaný úvěr je žalovanému poskytován pro jeho podnikatelské účely (doložení čeho například požadovala po žalovaném, atd.), a jak zjistila finanční situaci žalovaného, žalobkyně nijak nereagovala. 6. Soud má s ohledem na uvedené za to, že dne [datum] byl mezi žalobkyní a žalovaným prostředky komunikace na dálku ve smyslu § 562 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), sjednán úvěr dle § 2395 an. o. z., a byť se označením jednalo o podnikatelský úvěr, je nutno na něj nahlížet jako na úvěr spotřebitelský (proto se řídí také zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru), neboť ze samotné smlouvy neplyne a žalobkyně ani v tomto ohledu přes výzvu soudu nedoplnila žalobní tvrzení, že by bylo ověřeno, že bude takto poskytnutý úvěr žalovaným skutečně použit pro podnikatelské účely. V případě podnikatelských úvěrů je však povětšinou úvěrujícími vyžadováno doložení finanční situace fyzické podnikající osoby a podnikatelského záměru, ke kterému mají být tyto prostředky použity, se zpětnou vaznou na ověření, jejich použití. Taktomu v tomto případě nebylo, naopak byl úvěr„ podnikatelským“ pouze označen, a jeho účelové využití nebylo až na formulaci ve smlouvě„ je poskytován výlučně na financování podnikatelských potřeb žalovaného bez omezení konkrétního podnikatelského účelu úvěru“ nijak smluvně podchyceno. Proto soud aplikuje § 419 o. z., § 420 odst. 1 a 2 o. z., § 2395 an. o. z., a dále § 2 odst. 1, § 75, § 76 odst. 1, § 78 odst. 1, § 78 odst. 2 písm. b), § 78 odst. 4, § 86 odst. 1, § 86 odst. 2 a § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (ve znění platném a účinném do 28. 5. 2022), v souladu s judikaturou (nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C- [číslo] ze dne [datum], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Soud má za to, že mezi stranami sjednaný úvěr byl sjednán absolutně neplatně (dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb.), když žalobkyně nijak neověřovala úvěruschopnost žalovaného, a úvěr poskytla bez požadavku doložení jeho majetkové situace. Soud nemůže v tomto případě poskytnout soudní ochranu žalobkyni, neboť ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva. S ohledem na uvedené se soud dále nezabýval ostatními ujednáními dle smlouvy. Porušením této zákonné povinnosti však není dotčena povinnost žalovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky, neboť jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 odst. 1, 2 o. z.). S ohledem na uvedené je žaloba důvodná pro vydání částky, která představuje bezdůvodné obohacení, žalovanému byla poskytnuta částka 19 000 Kč, proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I. Ve zbytku soud žalobu s ohledem na shora uvedené zamítl. V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, soud žalobkyni nepřiznal ani úroky z prodlení, když žalovaný se nemohl dostat do prodlení s úhradou této částky z neplatně sjednaného úvěru dříve, než je rozhodnuto tímto rozsudkem (soud určuje splatnost). Protože se však žalovaný v řízení nevyjádřil, soud nemohl posoudit, jaká doba je dobou přiměřenou jeho možnostem ke splacení, proto soud rozhodl v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. 7. Dle § 151 odst. 1 první věta o. s. ř., o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla úspěšná pouze částečně v rozsahu 47 %, v rozsahu 53 % úspěšná nebyla. Procesně úspěšnému žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku III.