5 C 223/2022-21 — Okresní soud v Prostějově

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Prostějově dne [datum] domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost přispívat jí na výživu měsíčně částkou 2.000 Kč. Svůj návrh odůvodnila tím, že její manželství s žalovaným bylo rozvedeno, žalobkyně je vedena na úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání a jejím příjmem jsou pouze dávky hmotné nouze a doplatek na bydlení, přičemž pečuje o čtyři nezletilé děti. Žalobkyně dále uvedla, že bývalý manžel nepracuje a pro neplacení výživného je na něj vedena exekuce. Žalobkyně svá tvrzení následně doplnila o sdělení, že je na úřadu práce, dlouhodobě byla na rodičovském příspěvku. Má tři děti, a to [anonymizována dvě slova] a [anonymizováno], s nimiž sdílí domácnost a na vše je sama. Pobírá dávky hmotné nouze ve výši [částka], přídavky na děti ve výši [částka] a příspěvek na bydlení ve výši [částka], přičemž na nájemném platí [částka]. 2. Ve věci se dne [datum] konalo ústní jednání, ke kterému se dostavil pouze žalovaný, žalobkyně se k jednání bez omluvy nedostavila, o odročení jednání nežádala. 3. Žalovaný uvedl, že s žalobou nesouhlasí, je celodenně na rodičovské dovolené, již celý rok se stará o nezletilé dítě, které má s ženou, s níž žil po rozvodu manželství. Matka tohoto dítěte mu však sdělila, že není schopna se o dítě starat, a proto má žalovaný již přibližně rok nezletilé dítě ve své péči, přičemž partnerka, se kterou nyní žije, není matkou tohoto dítěte. 4. Spisem Okresního soudu v Prostějově sp. zn. [spisová značka], konkrétně rozsudkem ze dne 3. 3. 2022, č. j. [číslo jednací], je prokázáno, že manželství žalobkyně a žalovaného bylo rozvedeno. 5. Podle ust. § 760 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen “o. z.“), není-li rozvedený manžel schopen sám se živit a tato jeho neschopnost má svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním, má vůči němu jeho bývalý manžel v přiměřeném rozsahu vyživovací povinnost, lze-li to na něm spravedlivě požadovat, zejména s ohledem na věk nebo zdravotní stav rozvedeného manžela v době rozvodu nebo skončení péče o společné dítě rozvedených manželů. 6. Podle ust. § 760 odst. 2 o. z., při rozhodování o výživném nebo o jeho výši vezme soud zřetel, jak dlouho rozvedené manželství trvalo a jak dlouho je rozvedeno, jakož i zda a) si rozvedený manžel neopatřil přiměřené zaměstnání, přestože mu v tom nebránila závažná překážka, b) si rozvedený manžel mohl výživu zajistit řádným hospodařením s vlastním majetkem, c) se rozvedený manžel podílel za trvání manželství na péči o rodinnou domácnost, d) se rozvedený manžel nedopustil vůči bývalému manželu nebo osobě mu blízké činu povahy trestného činu, nebo e) je dán jiný obdobně závažný důvod. 7. Podle ust. § 760 odst. 3 o. z., pro vyživovací povinnost mezi manžely jinak platí obecná ustanovení o výživném. 8. Podle ust. § 762 odst. 1 o. z., nedohodnou-li se manželé nebo rozvedení manželé o výživném, může manžel, který rozvrat manželství převážně nezapříčinil, nebo s rozvodem nesouhlasil, a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, navrhnout, aby soud stanovil vyživovací povinnost bývalého manžela i v takovém rozsahu, který zajistí, aby rozvedení manželé měli v zásadě stejnou životní úroveň. Právo rozvedeného manžela na výživné lze v tomto případě považovat za důvodné jen po dobu okolnostem přiměřenou, nejdéle však po dobu 3 let od rozvodu. 9. Podle ust. § 913 odst. 1 o. z., pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. 10. Podle ustanovení § 101 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení jsou účastníci povinni zejména: a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní uvedou je v průběhu řízení, b) plnit důkazní povinnosti (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené tím zákonem, nebo soudem, c) dbát pokynu soudu. 11. Povinností žalobkyně bylo tvrdit pro rozhodnutí významné skutečnosti v rozsahu vymezeném ust. § 760 o. z., § 762 odst. 1 o. z., § 913 odst. 1 o. z. (citace viz. shora). 12. Žalobkyně netvrdila pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, ani nepředložila, neoznačila a nenavrhla žádné důkazy, čímž nesplnila svou povinnost tvrzení, svou povinnost důkazní (ust. § 101 odst. 1 písm. a), písm. b) o. s. ř.). 13. Žalobkyně se k ústnímu jednání nedostavila (ač byla řádně předvolána), a proto nemohla být o nedostatcích shora uvedených soudem poučena (srovnej shodně rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 21 Cdo 4314/2008:„ Poučovací povinnost podle ust. § 118a odst. 1, 2 a 3 o.s.ř. soud plní při jednání, popř. při přípravném roku, nařízeném podle ust. § 114c o.s.ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009 přípravném jednání nařízeném ve smyslu ust. § 114c o.s.ř. Při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání.“). 14. S ohledem na shora uvedené nezbylo než žalobu zamítnout. 15. O náhradě nákladů řízení účastníků tohoto řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když pro jiný výrok nebyl shledán důvod. Žalobkyně byla ve sporu neúspěšná, a proto nebylo důvodné žalobkyni náhradu nákladů řízení přiznat. Ve věci úspěšný žalovaný náhradu nákladů řízení přiznat nežádal.