35 C 30/2021-18 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobce se domáhal předmětného plnění s tím, že [právnická osoba] [anonymizována tři slova] (dále jen„ věřitel“), a žalovaná uzavřely smlouvu o zápůjčce. Dne 23. 7. 2015 věřitel a žalovaná uzavřeli smlouvu, na základě které byla žalované poskytnuta částka 14 000 Kč, kterou se zavázala uhradit spolu s úrokem 23,72 % ročně v částce 1 960 Kč, poplatkem za administrativní činnost 2 800 Kč, inkasním poplatkem 5 600 Kč a pojištěním 348 Kč v 58 týdenních splátkách po 426 Kč splatných do 30. 1. 2017. Žalovaná na dluh uhradila toliko částku 13 890 Kč, která v souladu se smlouvou byla rozpočítána na jistinu v částce 5 786,30 Kč, úrok v částce 1 960 Kč, poplatek za administrativní činnost 2 800 Kč, inkasní poplatek v částce 3 148,07 Kč a poplatek za pojištění 195,63 Kč. Žalobce se domáhal zbývajících plnění, zákonného úroku z prodlení a sjednaných úroků 23,72 % ročně ode dne následujících po dni splatnosti poslední splátky u každé ze smluv. Toto příslušenství pak žalobce kapitalizoval ke dni postoupení pohledávky na jeho osobu. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud rozhodl bez nařízení jednání, když strany s tímto postupem vyslovily souhlas (§ 115a a 101 odst. 4 o. s. ř.). 4. Po provedeném dokazování má soud za prokázané následující skutečnosti: 5. Dne 23. 7. 2015 věřitel a žalovaná uzavřeli smlouvu, na základě které byla žalované poskytnuta při podpisu smlouvy částka 14 000 Kč, kterou se zavázala uhradit spolu s úrokem v částce 1 960 Kč, poplatkem za administrativní činnost 2 800 Kč, inkasním poplatkem 5 600 Kč a pojištěním 348 Kč v 58 týdenních splátkách po 426 Kč splatných do 30. 1. 2017 Součástí smlouvy byly obchodní podmínky (prokázáno smlouvou o půjčce [číslo] včetně podmínek). Žalovaná netvrdila a ani neprokazovala, že by na dluh uhradila víc, než bylo uvedeno v žalobě. 6. Součástí obou smluv byly jednotné smluvní podmínky, které v čl. 1 stanovují, že pro případ prodloužení smlouvy se po dobu tohoto prodloužení dluh neúročí. Smlouva se dle čl. 9 prodlužuje o dobu, kdy bude žalovaná v prodlení s placením některé splátky (prokázáno smluvními podmínkami). 7. Věřitel zanikl ke dni 30. 9. 2016 na základě fúze (prokázáno jeho obchodním rejstříkem) a jeho právní nástupce postoupil pohledávku na žalobce smlouvou ze dne 6. 12. 2019, což bylo stejného dne oznámeno žalované (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek a jeho oznámením). Žalovaná však přes výzvu ničeho dalšího neuhradila (prokázáno předžalobní výzvou). 8. Soud po právní stránce posoudil vztah účastníků podle práva České republiky (viz čl. 3 nařízení Řím I) tak, že vůlí žalované a věřitele bylo uzavřít smlouvu o zápůjčce dle § 2390 a násl. o. z. limitované zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů (dále jen„ zákon“), neboť předmětné smlouvy měly být uzavřeny před nabytím účinnosti zákona aktuálně platného (viz § 164 zákona č. 257/2016 Sb.). 9. Soud se s ohledem na ustanovení § 9 odst. 1 zákona zabýval tím, zda žalobce náležitě zkoumal schopnost žalované dluh uhradit, a to u každého poskytnutého spotřebitelského úvěru samostatně. 10. Při hodnocení schopnosti žalované splnit své závazky ze smlouvy vycházel věřitel z údajů, které mu uvedla žalovaná a které si ověřoval předložením bankovních výpisů, nájemní smlouvy a živnostenského listu. Z těchto dokumentů vyplynulo, že žalovaná žije v nájemním bytě, její jediný příjem pochází z podnikání, má příjem a výdaje takové, že disponibilní zůstatek činí 1 800 Kč měsíčně, po odečtení splátek zápůjčky v částce 1 704 Kč (soud vychází z předpokladu, že měsíc má 4 týdny) činí disponibilní zůstatek částku 96 Kč. Z těchto prostředků pak žalovaná měla zajistit veškeré své provozní potřeby, jako je doprava, jídlo, hygiena, ošacení apod., jakož i všechny mimořádné a neočekávané platby (prokázáno kartou zákazníka). 11. Při hodnocení schopnosti dlužníka dluh splácet není možné v obecné míře vycházet toliko z úvahy, že dlužníkův disponibilní příjem převyšuje splátky dluhu, ale je třeba vždy vycházet ze skutečnosti, že ze zbývajících prostředků musí dlužník po dobu plnění dluhu být schopen vyjít. Jiným výkladem bychom došli k absurdní situaci, kdy by dlužník byl schopen uhradit dluh vždy, když jeho disponibilní zůstatek by byl roven výši splátky. 12. Lze v obecné míře konstatovat, že většina osob je schopna po určitou dobu omezit svoji spotřebu, přičemž míra tohoto omezení je ovlivněna dobou, po kterou omezení má trvat. Jinými slovy platí, že výrazné omezení spotřeby je možné toliko po kratší dobu, když některé náklady je možné dočasně odložit. 13. Pro posouzení schopnosti žalovaného dluh splnit je tedy nutné vyjít nejen z částky, kterou bude mít dlužník nadále k dispozici, ale i z doby, po kterou lze tuto situaci očekávat. Jiný výklad by se příčil citovanému ustanovení zákona, když poskytovatelé zápůjček jsou povinni zkoumat schopnost dlužníka dluh splatit s odbornou péčí. 14. V daném případě by pak žalovaná měla po dobu delší jak 1 rok být schopna vyjít z částky 96 Kč měsíčně, tedy 3,20 Kč denně, což je částka menší, než je zákonné životní minimum dané zákonem č. 110/2006 Sb. Soud konstatuje, že i když po krátkou dobu je možné vyžít s velmi malými prostředky, není možné vycházet z toho, že takovéto prostředky jsou přiměřené po dobu 1 roku. V dané situaci jsou navíc tyto prostředky neúměrně malé. Soud tak uzavřel, že věřitel nesprávně vyhodnotil schopnost žalované dluh uhradit. Tímto jednáním věřitel zatížil smlouvu vadou, která ji činí dle § 580 ve spojení s § 588 o. z. absolutně neplatnou. 15. Za této situace věřitel poskytoval žalované prostředky z neplatného právního důvodu a žalované vznikla povinnost tyto prostředky věřiteli vrátit z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. o. z. Ostatní ve smlouvě sjednané nároky (úroky a všechny poplatky) pak nebyly sjednány platně a plnění žalované v částce 13 890 Kč, které na předmětný dluh zaplatila, je třeba započítat na dlužnou jistinu. 16. Soud proto žalobci z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. o. z. přiznal toliko poskytnutou částku jistiny 14 000 Kč poníženou o částku 13 890 Kč, kterou žalovaná na uvedenou neplatnou smlouvu uhradila, a to včetně zákonného úroku z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. částečně kapitalizovaného ke dni 6. 12. 2019. Ve zbytku nároky, které žalobce dovozoval z této smlouvy, soud jako nedůvodné zamítl. 17. Jen pro úplnost soud uvádí, že žaloba by byla z části na zamítnutí i v případě, že by smlouva byla sjednána platně. Žalobce se domáhal zaplacení úroků za dobu následující po splatnosti dluhu. Soud však konstatuje, že smlouva je jednoznačně formulovány tak, že úrok u ní byl sjednán pevnou částkou, nikoliv procentní sazbou. Ta vyplývá až z úvěrových podmínek, přičemž dle čl. 1 těchto podmínek se dluh po splatnosti poslední splátky již neúročí. Pokud by si účastníci smlouvy výslovně po nějakou dobu sjednali, že se dluh neúročí, tak by věřiteli nemohl nárok na něj vzniknout a nemohl jej postoupit na žalobce. I v takovém případě by žaloba v tomto rozsahu nebyla po právu a soud by ji zamítl. 18. S ohledem na shora uvedené soud žalobci přiznal dosud nesplacenou jistinu smlouvy spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 9. 9. 2016 a ve zbytku žalobu zamítl jako nedůvodnou. 19. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 o. s. ř. 20. O nákladech řízení soud rozhodl podle úspěšnosti účastníků v řízení dle § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy úspěšnější žalované žádné náklady řízení nevznikly.