9 C 38/2019 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobou podanou u nadepsaného soudu dne 14.2.2019 se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku 22 220 Kč s 9,75% úrokem z prodlení ročně z této částky od 1.2.2019 do zaplacení. Tvrdil, že jej jako zaměstnance žalované (na pozici vedoucího prodejny) zaměstnavatel dne 1.11.2018 vyslal na mimořádnou lékařskou prohlídku, která byla stanovena na 6.11.2018. Na základě této lékařské prohlídky byl žalobce uznán k výkonu sjednané práce zdravotně způsobilým. Žalobce s tímto závěrem nesouhlasil a tak na základě doporučení MUDr. [příjmení] podal odvolání, které bylo postoupeno Krajskému úřadu v [obec], a ten jej z důvodu nepříslušnosti postoupil [stát. instituce]. Žalovaná žalobci dne 30.11.2018 sdělila, že z důvodu podaného odvolání proti posudku o zdravotní způsobilosti žalobci nařizuje překážky v práci na straně zaměstnance bez náhrady mzdy. Žalobce je přesvědčen, že má nárok na náhradu mzdy za neodpracovaných 86,5 hodin v prosinci 2018, a to ve výši odpovídající jeho průměrnému výdělku, tj. 22 220 Kč čistého. 2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Potvrdila, že žalobce byl v období od 6.11.2017 do 31.10.2018 uznán práce neschopným; ohledně příčiny, která je ze strany žalobce spatřována v pracovním úrazu ze dne 20.9.2017, je veden spor u Okresního soudu v Plzni pod sp.zn. 21 C 192/2018. V souladu s ustanovením § 12 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, v platném znění, vyslala žalovaná jako zaměstnavatel žalobce k lékařské prohlídce k poskytovateli zdravotních služeb, se kterou má uzavřenu smlouvu, a to [právnická osoba], se sídlem [adresa]; důvodem bylo právě ukončení pracovní neschopnosti žalobce, která trvala více jak 8 týdnů. Prohlídku žalobce absolvoval dne 6.11.2018; mimořádná prohlídka byla ukončena dne 21.11.2018 a dle závěrů posudku vypracovaného vedoucím posudkovým lékařem MUDr. [jméno] [příjmení] byl žalobce shledán zdravotně způsobilým k dalšímu výkonu práce na pozici vedoucího prodejny u žalované. Žalobce předmětný posudek převzal dne 21.11.2018 a podal proti němu odvolání. V důsledku podaného odvolání nastal ze zákona odkladný účinek posudkového závěru o pracovní způsobilosti a žalovaná nemohla žalobci přidělovat práci dle sjednané pracovní smlouvy. U žalobce tak nastaly překážky v práci ve smyslu ustanovení § 199 zákoníku práce, za které žalobci nenáleží náhrada mzdy. 3. Rozsudkem ze dne 16. 7. 2019 č.j. 9 C 38/2019-58 shora nadepsaný soud žalobu zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce se podrobil mimořádné lékařské prohlídce, která mu byla nařízena proto, že mu dnem 31.10.2018 skončila dočasná pracovní neschopnost delší jak 8 týdnů, a že lékařským posudkem ze dne 21.11.2018 byl shledán práce způsobilým. Žalobce podal včas návrh na přezkoumání tohoto lékařského posudku a až do rozhodnutí o tomto návrhu nemohl být žalobce považován za zdravotně způsobilého pro výkon práce dle pracovní smlouvy u žalované. V důsledku podaného návrhu na přezkoumání lékařského posudku tak u žalobce nastala překážka v práci ve smyslu ustanovení § 199 odst.1 zákoníku práce, neboť žalobce nemohl práci vykonávat, když dosud nebylo pravomocně potvrzeno, že je zdravotně způsobilý, a to až do doby, kdy bylo o návrhu na přezkoumání příslušným správním orgánem rozhodnuto, a že žalobci za tuto dobu nepřísluší náhrada mzdy, neboť se nejednalo o žádnou z typových situací stanovených nařízením vlády č. 590/2006 Sb. 4. K podanému odvolání Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 20.2.2020 č.j. 102Co 13/2019-105 změnil rozsudek zdejšího soudu tak, že žaloba o zaplacení náhrady mzdy za měsíc prosinec 2018 v rozsahu neodpracovaných 86,5 hodin je co do základu po právu; ve výroku o výši této náhrady a ve výrocích o náhradě nákladů řízení byl rozsudek zdejšího soudu zrušen a věc vrácena prvoinstančnímu soudu k dalšímu řízení. Uzavřel, že žalobce pro žalovanou v prosinci 2018 nepracoval z důvodu, že by mu bránila jiná důležitá překážka v práci týkající se jeho osoby ve smyslu ustanovení § 199 odst. 1 zákoníku práce, ale výlučně z důvodu, že mu žalovaná (jak nepochybně vyplývá z dopisu ze dne 30.11.2018) neumožnila konat práci, přestože žalobce k výkonu práce vedoucího prodejny byl – jak potvrdil lékařský posudek, který se stal posléze účinným – zdravotně způsobilý. Postup zaměstnavatele je tak třeba hodnotit jako vytvoření překážky v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení § 208 zákoníku práce, a tudíž žalobci náleží za neodpracovaných 86,5 hodin v měsíci prosinci 2018 náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku. 5. Nejvyšší soud České republiky svým rozsudkem ze dne 13.1.2021 č.j. 21Cdo 2063/2020-164 zamítl dovolání podané žalovanou do shora uvedeného rozsudku odvolacího soudu. V odůvodnění uvedl, že na návrh osoby, která je oprávněna k jeho podání, může být příslušným správním orgánem přezkoumán také lékařský posudek, z jehož závěru vyplývá, že posuzovaný zaměstnanec je zdravotně způsobilý k výkonu dosavadní (sjednané) práce. I když návrh na přezkoumání takového lékařského posudku má odkladný účinek, nezakládá jeho podání překážku v práci na straně zaměstnance. Odkladný účinek návrhu na přezkoumání lékařského posudku, podle něhož je zaměstnanec zdravotně způsobilý k výkonu dosavadní práce, znamená, že právní účinky tohoto lékařského posudku nemohou pro osobu, které byl předán, nastat dříve než dnem prokazatelného doručení rozhodnutí o potvrzení posudku příslušným správním úřadem a že do té doby nelze považovat závěr lékařského posudku za definitivní. Podáním návrhu na přezkoumání uvedeného lékařského posudku zaměstnanec nepozbývá zdravotní způsobilost k výkonu dosavadní práce a jen proto, že závěr posudku, podle něhož zaměstnanec tuto zdravotní způsobilost má, ještě není (nemusí být) definitivní, na něj nelze nahlížet jako na osobu bez potřebné zdravotní způsobilosti. Zaměstnavatel je proto i po podání návrhu na přezkoumání lékařského posudku, podle něhož je zaměstnanec zdravotně způsobilý k výkonu dosavadní práce, povinen zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (popřípadě práci odpovídající vedoucímu pracovnímu místu, na něž byl zaměstnanec jmenován) a není oprávněn mu další výkon práce zakázat, ledaže by byla naplněna skutková podstata ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zák. práce, podle něhož je zaměstnavatel povinen nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával zakázané práce a práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti. 6. Soud vázán závazným právním názorem odvolacího soudu se tedy dále zabýval tím, jaká je výše náhrady mzdy, na niž žalobci v důsledku toho, že mu žalovaná nepřidělovala práci, vznikl žalobci nárok. 7. Podáním doručeným soudu dne 1.4.2020 žalobce rozšířil žalobu, když se domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku 112 690 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 36 330 Kč od 1.2.2019 do zaplacení, z částky 16 600 Kč od 1.3.2019 do zaplacení a z částky 59 760 Kč od 1.4.2019 do zaplacení. Tvrdil, že žalobce v období rozhodném pro výpočet náhrady mzdy neodpracoval alespoň 21 dnů, a tudíž je třeba vycházet, pro tento výpočet, vycházet z pravděpodobného výdělku dle § 355 zákoníku práce. Žalobce pro tyto účely vycházel z hrubé mzdy, které žalobce dosahoval v období leden až srpen 2017 (tedy období předcházející pracovnímu úrazu); základní hrubá mzda žalobce v tomto období činila 43 950 Kč; vedle ní byl žalobci pravidelně vyplácen příplatek za víkend (v průměru za tyto měsíce ve výši 3 736 Kč měsíčně), příplatek za noční práce (v průměru za toto období ve výši 465 Kč měsíčně), čtvrtletní prémie (v průměru za toto období ve výši 12 165 Kč měsíčně) a dále mimořádné prémie (v průměru za toto období ve výši 1 563 Kč měsíčně). Průměrná měsíční mzda žalobce tak v tomto období činila 66 879 Kč. Dále žalobce tvrdil, že při výpočtu náhrady mzdy je třeba zohlednit náhradu mzdy vyplacenou žalobci na základě rozsudku Okresního soudu Praha-východ č.j. 9C 195/2013-67 (správně má být č.j. 9C 195/2013-221), kdy je třeba při určení pravděpodobného výdělku ve 3. a 4. čtvrtletí roku 2018 přičíst 1/6 vyplacené částky, tj, 80 166 Kč, a 1/6 odpracovaných hodin, tj. 149,25 hodin. Pravděpodobný výdělek ve 3. čtvrtletí roku 2018 tak dle žalobce činil částku 420 Kč/hodina, ve 4. čtvrtletí roku 2018 pak 415 Kč/hodina. Za měsíc prosinec tak žalobci náleží za 86,5 neodpracovaných hodin náhrada mzdy ve výši 36 330 Kč (při hodinové mzdě 420 Kč), za měsíc leden 2019 při neodpracovaných 40 hodinách (pro překážky na straně zaměstnavatele) pak 16 600 Kč (při hodinové sazbě 415 Kč) a za měsíc únor 2019 za neodpracovaných 144 hodin (pro překážky na straně zaměstnavatele) náhrada mzdy ve výši 59 760 Kč (při hodinové sazbě 415 Kč). Zároveň žalobce rozšířil žalobu též o úroky z prodlení z uvedených částek, a to počínaje dnem následujícím po splatnosti náhrady mzdy za příslušný měsíc. 8. Žalovaná učinila nesporným, že hrubá výše měsíční mzdy žalobce v rozhodném období činila 43 950 Kč, dále že žalobce pro překážky na straně zaměstnavatele neodpracoval v prosinci 2018