2 T 76/2020-16608 — Okresní soud Praha-východ

1. Důkazy provedenými v hlavním líčení byl zjištěn skutkový stav věci tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku. Soud poté, co provedené důkazy hodnotil podle § 2 odst. 6 trestního řádu jednotlivě i ve všech jejich vzájemných souvislostech, dospěl k závěru, že se obžalovaní dopustili jednání, které jim bylo kladeno za vinu, tomu odpovídala i navržená právní kvalifikace. S ohledem na výsledek dokazování bylo nutné nepatrně upravit popis skutků (ke konkrétním úpravám viz odůvodnění výroku o vině u jednotlivých skutků), současně bylo nutné reagovat na změnu právní úpravy, která v mezidobí nastala, a změnit právní kvalifikaci, která byla pro obžalované příznivější (ke konkrétním změna opětovně viz konkrétní část odůvodnění jednotlivých skutků). Co se týče celkového popisu jednotlivých skutků, tak zde soud zdůrazňuje, že se trestní řízení vede pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, resp. v řízení před soudem pro skutek, pro který byla podána obžaloba, je-li zachována totožnost skutku uvedeného v usnesení o zahájení trestního stíhání. Jelikož byly obžaloba a popis jednotlivých skutků v ní uvedených zpracovány opravdu pečlivě a bezchybně, přičemž jednotlivé skutky mají oporu v provedeném dokazování, nebyly potřeba zásadnější zásahy či úpravy ze strany soudu ohledně popisu jednotlivých skutků.2. Soud předesílá, že projednávaná trestní věc je svým rozsahem i obsahem výjimečnou v rámci běžné rozhodovací praxe okresního soudu, i proto trvala fáze trestního řízení před nalézacím soudem téměř 3 roky. Po zhodnocení provedených důkazů má soud za to, že postavení a jednání jednotlivých aktérů této kauzy lze zhodnotit zjednodušeně jako přátelské vztahy, které překročily v rámci poskytovaných laskavostí či protislužeb hranice netrestnosti, což bylo nutné postihnout nástroji trestního práva. Současně intenzita jednání obžalovaných byla tak značná a společensky škodlivá, že se nemohlo jednat o pouhá kárná provinění. Je nutné zdůraznit, že obhajoba obžalovaných byla vedena precizně a vyčerpávajícím způsobem, nicméně ji lze v určitých otázkách hodnotit jako obhajobu účelovou a nemající podklad v provedeném dokazování, a to zejména co se týče hodnocení provedených důkazů, neboť obžalovaní ve svých vyjádřeních převážně tendenčně hodnotili provedené důkazy izolovaně, nikoli i v jejich souhrnu, jak uvádí dikce ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu k řádnému způsobu hodnocení důkazů.3. Nežli se soud dostane k odůvodnění jednotlivých výroků, tak se na tomto místě nejprve vypořádá se zásadními procesními námitkami vznesenými obžalovanými či jejich obhájci; ostatní námitky obžalovaných soud rovněž neshledal jako důvodné, přičemž tyto byly vyvráceny provedeným dokazování (k tomu viz odůvodnění viny u jednotlivých skutků). V prvé řadě byla namítána místní nepříslušnost zdejšího soudu, resp. Okresního soudu v Chebu, který vydával některá rozhodnutí a opatření v této věci v přípravném řízení. V době rozhodování Okresního soudu v Chebu nebyla praxe ohledně místní příslušnosti soudů v přípravném řízení, je-li trestní věc dozorována státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Praze, jednotná (jinými slovy mohlo Vrchní státní zastupitelství podat návrh či žádost k vydání úkonu v přípravném řízení kterémukoliv soudu, který spadal do jeho obvodu, aniž by zohlednil kritéria místní příslušnosti soudu platná ve fázi řízení před soudem ve smyslu § 18 trestního řádu), což se změnilo až zásahem Ústavního soudu, který akcentoval povinnost dodržování pravidel pro určení místní příslušnosti soudů platných ve fázi řízení před soudem i ve fázi přípravného řízení, tedy povinnost při podávání návrhů a žádostí zohlednit kritéria dle § 18 trestního řádu. Nicméně pozdější vývoj praxe nemá za následek nepoužitelnost výsledků úkonů povolených místně nepříslušným Okresním soudem v Chebu, což ostatně potvrdil i Ústavní soud v mnoha usneseních vydaných v této věci. Současně místní příslušnost Okresního soudu Praha-východ je dána skutečností, že část řešené trestné činnosti byla páchána v soudním obvodu zdejšího soudu, a proto byl zdejší soud místně příslušný k vydávání úkonů v přípravném řízení a je stále místně příslušný k projednání věci.4. K námitkám obžalovaných o nepoužitelnost prostorových odposlechů pořízených v této věci na základě povolení Vrchního státního zastupitelství v Praze lze uvést, že tyto námitky neshledal zdejší soud jako důvodné. Ústavní pořádek České republiky připouští průlom do ochrany práva na respektování soukromého a rodinného života, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných (srov. článek 8 odst. 2 Úmluvy, čl. 7 Listiny základních práv a svobod a čl. 12 odst. 3 Listiny); sem spadá zajisté i nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány (§ 1 trestního řádu). Praxe i právní úprava povolování sledování vnitřku vozidla nebyla v předmětné době, kdy byla jednotlivá povolení vydávána, jednoznačná a jednotná (ostatně není tomu tak ani v současné době), tedy zda má být sledování povoleno státním zástupcem v režimu § 158d odst. 2 trestního řádu nebo zda má být vyžadováno povolení soudu dle § 158d odst. 3 trestního řádu. Proto je nutné u každé prověřované či vyšetřované věci hodnotit všechny podstatné okolnosti dané věci a zkoumat, zda daným operativně pátracím prostředkem dojde k zásahu do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství či zda má být zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků. Soud přezkoumal všechna povolení ke sledování vozidel obžalovaných , Jméno obžalovaného A, a , Jméno obžalovaného F, i jejího přítele , jméno FO, a při zohlednění všech podstatných okolností posuzované věci dospěl k závěru, že těmito úkony nebylo nepřiměřeně či nezákonně zasaženo do jejich soukromí, resp. že daná vozidla nenaplňovala pojem obydlí v širším pojetí. Naopak všechna povolení ke sledování byla souladná se zákonem, resp. s judikaturou obecných soudů a Evropského soudu pro lidská práva, neboť dané osoby sice vozidla užívaly prakticky denně a často v nich telefonovaly či vedly rozhovory se spolujezdci, nicméně nešlo o prostor spadající do definice soukromí. Zejména obžalovaný , Jméno obžalovaného A, si byl vědom, že vnitřní prostor vozidla může být či byl sledován (jak vyplynulo ze zajištěných nahrávek), neboť užíval rušičku či hovořil se spolujezdci tlumeně či šeptem, s vozidlem se často pohyboval v rušném centru Prahy pod kamerami. Navíc v rozhovoru s obžalovaným , Jméno zastupitelství, ve vozidle dne 21. 8. 2014 (záznam v 16:01.18 hod.) se obžalovaný , Jméno obžalovaného A, výslovně zmiňuje o tom, že „je napíchnutej“ a říká, že to nebudou takto řešit. , jméno FO, opatření nečinil obžalovaný , Jméno obžalovaného A, za účelem zajištění či rozšíření soukromí v daném vozidle, nýbrž k zakrytí či ztížení odhalení nelegální činnosti. K námitce obžalovaného, že dané vozidlo sloužilo jako kancelář, lze poukázat na komentářovou literaturu, ve které je jasně uvedeno, že za obydlí – prostor, u kterého je třeba povolit sledování v režimu podle § 158d odst. 3 trestního řádu – nelze považovat nebytové prostory jako je např. kancelář (viz DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017). K problematice sledování vozidel se vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 1983/13, ve kterém výslovně zdůraznil, že „[s]ledování osobních motorových vozidel, pohybujících se na veřejnosti, resp. na místech veřejnosti přístupných, při kterém se orgány činnými v trestním řízení pořizují záznamy pro účely trestního řízení, musí být bezpochyby podloženo podezřením ze spáchání trestného činu a poměřováno hlediskem subsidiarity. Takové sledování ovšem nedosahuje intenzity zásahu do soukromí, k němuž dochází u domovní prohlídky nebo prohlídky jiných prostor a pozemků podle § 82 a násl. trestního řádu, jež je explicitně chráněno čl. 12 Listiny. Požadavek stěžovatelek, aby o takovém zásahu, stejně jako je tomu u uvedených prohlídek, rozhodoval soud a nikoli "jen" státní zástupce, proto není na místě. Zásahy soudu do přípravného řízení vždy posilují význam předsoudní fáze trestního řízení a tím i inkviziční povahu trestního procesu (soud si sám pro sebe připravuje proces) a naopak oslabují význam hlavního líčení a obžalovací charakter trestního řízení. Proto mají být aplikovány jen v míře nezbytné a jen tam, kde skutečně dochází k zásahu do základních práv a svobod, jenž vyžaduje tak nestranného posouzení, jež může poskytnout jen nezávislý soud.“ V této souvislosti lze rovněž poukázat na další četnou judikaturu k problematice sledování a pojmu obydlí a soukromí podporující výše uvedený závěr, konkrétně pak na nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09, a z dne 27. 1. 2010, sp. zn. II. ÚS 2806/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 7 Tdo