21 C 308/2023-72 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným k Okresnímu soudu v Příbrami dne [datum] domáhala zaplacení částky 61.542 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru, kterou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], se žalovaným dne [datum]. Tvrdila, že na základě předmětné smlouvy žalovaný čerpal úvěr ve výši 50.000 Kč, který měl být splacen nejpozději do [datum]. Peněžní prostředky byly na účet žalovaného č. [bankovní účet] zaslány dne [datum]. Dlužná částka sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 50.000 Kč a smluvního úroku ve výši 11.542 Kč. Žalovaný žalovanou částku neuhradil, a to ani přes zaslání předžalobní upomínku ze dne [datum]. Žalobkyně dále uvedla, že pokud by soud nárok žalobkyně na úhradu dlužné částky z titulu uzavřené smlouvy o úvěru neuznal, požaduje, aby soud nárok posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. V doplnění žaloby ze dne [datum] žalobkyně uvedla, že žalovaný prohlásil, že není v prodlení se splacením jakéhokoliv dluhu vůči jakékoliv třetí osobě, není si vědom, že by byl evidován v žádné z databází dlužníků nebo databází pro tvorbu úvěrové historie. Zejména pak v interní databázi žalobkyně, v insolvenčním rejstříku, v centrální evidenci exekucí, či v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra [anonymizováno] a nejsou mu známy žádné okolnosti, které by mohly mít podstatný nepříznivý dopad na plnění jeho dluhů a povinností. Úvěruschopnost žalovaného byla posouzena nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, pokud je to nezbytné pro posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. Dále žalovaný souhlasil s tím, že věřitel před uzavřením smlouvy může využívat informace z dlužnických registrů. Úvěruschopnost žalovaného byla vyhodnocena na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích, lustrací [příjmení], ISIR, [příjmení], [anonymizována dvě slova] a úvěrovou historií. 2. Usnesením Okresního soud v Příbrami ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], vyslovil tento soud svoji místní nepříslušnost s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena zdejšímu soudu jako soudu místně příslušnému. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Vzhledem k tomu, že k nařízenému jednání dne [datum] se žalovaný bez omluvy nedostavil a žalobkyně a její zástupce se z tohoto jednání omluvili, soud projednal a rozhodl věc v jejich nepřítomnosti postupem dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). 5. Z předložených listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav. Žalovaný uzavřel dne [datum] s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], smlouvu o úvěru [číslo] ve které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 50.000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr v 36 splátkách po 2.916,41 Kč vrátit spolu s úroky (viz smlouva o úvěru [číslo] obchodní podmínky). Úvěr ve výši 50.000 Kč byl žalovanému poukázán na účet dne [datum] (viz výpis z účtu). Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila dne [datum] na žalobkyni pohledávku z výše uvedené smlouvy a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dne [datum] (viz smlouva o postoupení pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky). Žalovaný byl k úhradě dlužné částky vyzván výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne [datum] (viz předžalobní upomínka vč. podacího lístku). 6. Hmotněprávní posouzení věci bylo založeno mimo jiné na právní úpravě zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), neboť všechny rozhodné skutečnosti nastaly již za jeho účinnosti (§ 3028 odst. 1 o. z.). 7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 10. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. 11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 12. Uzavřenou smlouvu je třeba posoudit nejen podle ustanovení § 2395 o. z., ale s ohledem na její spotřebitelský charakter i podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 12. 2016 s ohledem na to, že předmětná smlouva byla uzavřena dne [datum]. 13. Soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je namístě se i nyní za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru, z úřední povinnosti soudu zabývat (i bez námitky žalované) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalované). Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je v zákoně stanovena nikoliv pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného dlužníka, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), mohlo být ohroženo. Zakotvením ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (článek 8). Z ustálené judikatury Krajského soudu v Praze (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 5/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 53/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 sp. zn. 27 Co 143/2019) plyne, že pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná sml