46 C 513/2022 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobkyně se domáhala zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. st. [anonymizováno], jehož součástí je budova [adresa], pozemku parc. [číslo] k pozemku parc. [číslo] vše v katastrálním území a obci [obec], zapsáno v katastru nemovitostí na listu vlastnictví [číslo] u [stát. instituce], [stát. instituce] (dále jen„ nemovitost“) a jeho vypořádání přikázáním nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobkyně za vypořádací podíl vyplacený žalovanému ve výši 3 081 250 Kč, tj. ve výši odpovídající velikosti spoluvlastnického podílu žalovaného ve výši ½ z hodnoty nemovitosti, na níž se účastnici shodli. Žalobu odůvodnila zejména tím, že účastníci jsou manželé v rozvodovém řízení; otázku vypořádání podílového spoluvlastnictví, jakož i společného jmění manželů společně řešili a předběžně se na jejím vyřešení dohodli mj. způsobem, kterým se podanou žalobou žalobkyně domáhala vypořádání podílového spoluvlastnictví, avšak žalovaný ze své části dohody ustoupil, a žalobkyně tak byla nucena domáhat se vypořádání podílového spoluvlastnictví soudně. 2. Žalovaný s návrhem žalobkyně souhlasil, pokud šlo o způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví, jakož i o výši vypořádacího podílu. Současně se vzájemným návrhem po žalované domáhal zaplacení 210 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Vzájemný návrh odůvodnil tím, že žalovaná od září 2021, kdy žalovaný opustil nemovitost, nadužívá nemovitost nad výši svého spoluvlastnického podílu a současně v tomto rozsahu umožňuje jeho užívání třetí osobě, která k nemovitosti nemá žádný právní vztah. 3. Z informace o pozemku k listu vlastnictví [číslo] bylo zjištěno, že žalobkyně a žalovaný jsou podílovými spoluvlastníky k nemovitosti každý s velikostí spoluvlastnického podílu ½. 4. Z rozsudku [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] (z jeho odůvodnění) bylo ohledně užívání nemovitosti zjištěno, že společnou domácnost účastníci ukončili dne [datum] s tím, že žalobkyně zůstala společně s nezletilými dětmi účastníků bydlet v nemovitosti a na náklady domácnosti ji přispívá její partner, který u žalobkyně občasně přebývá. 5. V posuzovaném případě vyšel soud při závěru o skutkovém stavu věci jednak z provedeného dokazování, jednak ze shodných tvrzení účastníků: nemovitost je v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného, každého o velikosti podílu ½. Žalobkyně v současné době v nemovitosti bydlí se společnými dětmi účastníků, a to již od [anonymizováno] [rok], kdy žalovaný z nemovitosti odešel. Žalovaný přitom souhlasil a byl srozuměn s tím, že žalobkyně se společnými dětmi i nadále v nemovitosti bude bydlet. V nemovitosti s žalobkyní občasně přebývá její nový partner. Hodnota nemovitosti činí 6 162 500 Kč s tím, že žalobkyně je schopna ve lhůtě tří měsíců uhradit žalovanému polovinu této částky. Ani jeden z účastníků není ochoten nést náklady na rozdělení nemovitosti. 6. Podle § 1140 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Podle odst. 2 každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků. Podle § 1143 o.z., nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků. Podle § 1144 odst. 1 o.z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota. Podle 1147 o.z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky. 7. Řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je řízením, ve kterém soud konstitutivně upravuje právní vztahy spoluvlastníků ke společné věci do budoucna. Soud není vázán návrhy účastníků, neboť z právního předpisu (§ 1144 – 1147 o.z.) vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů účastníků (viz § 153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o.s.ř.“) . O.z. stanoví tři způsoby vypořádání: reálné rozdělení věci (§ 1144 o.z.), přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků za náhradu (§ 1147 o.z.) a konečně nařízení prodeje věci. V zákoně uvedená posloupnost způsobů vypořádání je pro soud závazná a nemůže jednotlivé způsoby libovolně upřednostňovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2004 sp. zn. 22 Cdo 2568/2003). Pouze není-li možné reálné rozdělení nemovitosti, nastupuje úvaha o vypořádání věci přikázáním jednomu ze spoluvlastníků. Není-li ani tento způsob vypořádání možný, je na místě jako poslední varianta nařídit prodej nemovitosti. 8. V případě reálného rozdělení předmětné nemovitosti je určujícím hlediskem možnost dělení, a to nejen její faktická a technická proveditelnost, ale i funkční opodstatnění takového rozdělení. Korektivem úvahy o rozdělení jsou také s tím spojené finanční náklady, neboť pokud by rozdělení věci nebylo možné bez nákladních stavebních úprav, jednalo by se o věc reálně nedělitelnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 92/2005). Stejný závěr soudní praxe uzavřela i v případě neochoty spoluvlastníků nezbytné náklady na provedení stavebních úprav vynaložit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018 sp. zn. 22 Cdo 3059/2018) 9. Pro závěr o přikázání předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví některého spoluvlastníka je pak určující splnění podmínky zájmu spoluvlastníka o přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví (§ 1147 o.z.) a zároveň jeho solventnost, jež musí být prokázána k okamžiku vydání rozsudku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, ze dne 15. 6. 2016). Jelikož žalobkyně projevila zájem s přikázáním nemovitosti do svého výlučného vlastnictví, jakož i s vyplacením vypořádacího podílu žalovanému ve výši jedné poloviny hodnoty nemovitosti a oba účastníci s tímto postupem souhlasili, rozhodl soud v souladu se shodnými návrhy účastníků a nemovitost přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně a uložil jí zaplatit žalovanému vypořádací podíl ve výši odpovídající velikosti jeho spoluvlastnického podílu. Povinnost žalobkyně k plnění vypořádacího podílu určil soud ve smyslu § 160 odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. ve lhůtě delší oproti zákonné pariční lhůtě, neboť i na této lhůtě se účastníci shodli. 10. Vzájemný návrh žalovaného shledal soud nedůvodným a jako nedůvodný ho v plném rozsahu zamítl již na základě tvrzení, kterými byl uplatněný nárok na bezdůvodné obohacení odůvodněn, aniž by bylo třeba vést další dokazování. Žalovaný totiž sám uvedl, že poté, co opustil nemovitost, kde byla vedena rodinná domácnost žalobkyně a žalovaného jako manželů a stejně tak i jejich společných dětí, souhlasil s tím, aby žalobkyně společně s dětmi i nadále v nemovitosti zůstala bydlet. Tímto, byť konkludentním, souhlasem žalovaného došlo k uzavření dohody účastníků jako spoluvlastníků o užívání nemovitosti tak, že žalobkyně bude i nadále užívat nemovitost v celém jejím rozsahu, tj. rovněž nad rámec svého spoluvlastnického podílu, jak tomu ostatně bylo v době před opuštěním nemovitosti ze strany žalovaného. 11. Dohoda je přitom primárním způsobem řešení záležitostí spoluvlastníků a nevyžaduje žádnou předepsanou formu, a proto může být uzavřena ústně nebo také konkludentně (§ 1126 a násl. o.z.). Spoluvlastnicí jsou pak svými smluvními projevy vázáni, nedojde-li ke změně poměrů nebo není-li dohoda nahrazena novou dohodou všech spoluvlastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011 sp. zn. 22 Cdo 4455/2008). 12. Podle konstantní judikatury není přitom úplné vyloučení spoluvlastníka z fyzického užívání společné věci (dohodou nebo většinovým rozhodnutím) zakázáno. Jde o omezení práva dovolené zákonem, za které však z užívání zcela vyloučenému spoluvlastníkovi náleží (nedohodl-li se s ostatními spoluvlastníky jinak) náhrada ve výši odpovídající rozsahu jeho újmy. V takovém případě pak spoluvlastník užívající věc nad rámec svého podílu neužívá věc bez právního důvodu, a proto jejím užíváním nemůže získat bezdůvodné obohacení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018 sp. zn. 28 Cdo 1658/2017). Na základě uvedeného dospěl soud k závěru, že na straně žalobkyně nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení, pokud nemovitost v rozsahu nad rámec svého spoluvlastnického podílu užívala po dohodě s žalovaným. Nad rámec uvedeného soud dodává, že skutečnost, zda byla náhrada za nadužívání mezi účastníky sjednána, či zda je ze strany žalobkyně žalovanému hrazena, není pro danou věc rozhodující. 13. Se stejným odůvodněním pak ani nemohlo na straně žalobkyně vzniknout bezdůvodné obohacení potud, pokud v nemov