7 C 128/2023-210 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobkyně se žalobou vedenou původně pod sp.zn. 7 C 331/2010 jako vlastník pozemku parc. [číslo] v [část obce] domáhala určení, že na pozemcích žalovaných v katastru obce Žernovka, které nyní nesou označení parc. [číslo] vázne věcné břemeno pro každého vlastníka pozemku parc. [číslo] v [část obce], tedy jejího pozemku, spočívající ve volném přístupu i příjezdu na tento pozemek přes pozemky žalovaných. Současně se žalobkyně domáhala, aby byla soudem uložena povinnost žalovaným zaplatit jí náhradu škody, kterou jí žalovaní způsobili tím, že jí neumožnili přístup přes jejich pozemky na její pozemek a ona tak nemohla v letech 2010, 2011 a 2012 sklidit úrodu ze stromů. 2. Posléze po změně právní úpravy zákonem č. 89/2012 Sb. byl nárok žalobkyně na určení věcného břemen posuzován podle § 1029 a násl. o.z. a rozsudkem ze dne 20.12.2022, č.j. 7 C 331/2010 – 514, bylo rozhodnuto o tom, že se povoluje služebnost odpovídající právu nezbytné cesty v šíři 2,5 metru za účelem obhospodařování ovocného sadu spočívající v průchodu a průjezdu zahradní technikou do hmotnosti jedné tuny k tíži pozemků žalovaných ve prospěch pozemku žalobkyně. Při jednání soudu dne 20.12.2022, kdy byl ve věci 7 C 331/2010 vyhlášen rozsudek, však bylo možno rozhodnout pouze o té části žaloby, kde se žalobkyně domáhala povolení služebnosti nezbytné cesty, o nároku na náhradu škody nikoli, neboť se k jednání nedostavil předvolaný znalec. Za dané situace soud postupoval podle ustanovení § 112 odst. 2 o.s.ř. a vyloučil řízení o nároku na náhradu škody (tj. druhý z původně žalobou uplatněných nároků) k samostatnému projednání. [příjmení] o náhradu škody, jež je předmětem tohoto řízení, byl poté veden a následně rozhodnut tímto rozsudkem pod spisovou značkou 7 C 128/2023. 3. Žalobu o náhradu škody odůvodňovala žalobkyně tím, že na její pozemek, na kterém se nachází třešňový sad, je přístup pouze přes pozemky žalovaných, který vždy jako přístup na tento její pozemek sloužil, cesta je i vyznačena v katastrální mapě a žádná jiná přístupová cesta k jejímu pozemku není možná. Její parcela je obklopena parcelami a domy jiných vlastníků, není u ní žádná veřejná cesta a parcela je rozdělena hlubokým zatopeným lomem se strmými skalnatými břehy. Odkazovala na rozhodnutí Stavebního úřadu Městského úřadu v Říčanech o dodatečném povolení stavby ze dne 11.6.1992, ve kterém je uvedeno, že stavba oplocení, kterým žalovaní své pozemky zahradili a brání tak přístupu na její pozemek, bude užívána všemi dotčenými majiteli pozemků. Problémy s přístupem na pozemek nastaly až po vydání pozemků v restituci, kdy žalovaní tyto pozemky oplotili a tím zamezili volnému užívání přístupové cesty. Stavba oplocení byla přitom stavebním úřadem dodatečně povolena pod podmínkou, že cesta bude užívána všemi dotčenými majiteli pozemků, tzn. i žalobkyní. Žalobkyně se opakovaně snažila dohodnout s žalovanými smírně, nebylo však dosaženo dohody o přístupu k jejímu pozemku, žalovaní bránu v oplocení uzamkli a žalobkyni vstup na její pozemek neumožnili. Nemohla proto sklidit úrodu třešní dozrávajících v sadu a vznikla jí tak v roce 2010 škoda ve výši minimálně 50 000 Kč. Porušení povinnosti žalovanými spatřovala v nedodržení podmínek stanovených žalovaným v pokračování - 3 - 7 C 128/2023 rozhodnutí Stavebního úřadu MěÚ v [obec] ze dne 11.6.1992, když brána na pozemek žalovaných je uzamčena a jí je tak přístup na její pozemek zamezen. 4. V průběhu řízení rozšířila žalobkyně svůj nárok na náhradu škody na částku 150 000 Kč, když ze stejných důvodů jako za rok 2010 požadovala náhradu škody také v letech 2011 a 2012. Rozšíření žaloby bylo připuštěno usnesením soudu vyhlášeným při jednání dne 26.2.2013. Vzniklou škodu dovozovala žalobkyně ve skutečnosti, že nedošlo ke zvětšení jejího majetku, neboť pokud by otrhala třešně, mohla by je prodat a tím by došlo k jejímu majetkovému obohacení. Třešně mohly být prodány do výkupu nebo je mohla žalobkyně odprodat na tržišti. V tomto směru byla také dohodnuta se svým druhem a syny, všichni byli v té době nezaměstnaní, bez příjmu a třešně by bývali prodali. Výši škody odvozovala z počtu stromů (100 ks), minimální sklizni ze stromu (20 až 30 kg třešní) a minimální ceny za kilogram (30 až 40 Kč). Později, podáním ze dne 29.11.2020, žalobkyně vzala žalobu částečně zpět, když v reakci na závěry vypracovaného znaleckého posudku žádala, aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit jí částku ve výši 71 708 Kč. Současně, což dříve žádáno nebylo, rozšířila předmět řízení rovněž o zákonný úrok z prodlení jdoucího z této částky od 4.6.2014 do zaplacení. Usnesením ze dne 30.4.2021, č.j. 7 C 331/2010 – 399, soud návrhu žalobkyně vyhověl a v části, kde se domáhala změny žaloby spočívající v rozšíření jejího požadavku o zákonný úrok z prodlení, tuto změnu připustil. V části, kde došlo k částečnému zpětvzetí žaloby, řízení o žalobě, co do částky 78 292 Kč zastavil. 5. Žalovaní s podanou žalobou nesouhlasili a trvali na tom, že žalobní návrh není opodstatněný. Namítali, že na pozemek žalované je přístup z veřejné komunikace. Jak však vyplynulo v průběhu řízení (protokol z jednání dne 1.3.2012 na č.l. 21) tímto přístupem měli žalovaní na mysli přístup po vodě (tedy přes zatopený lom) pomocí loďky. Uváděli rovněž, že si nejsou vědomi jakéhokoli svého jednání, které by mělo za následek, že žalobkyně nemohla sklidit úrodu ze stromů, když přístup na pozemek má. 6. Na základě provedeného dokazování měl soud za prokázaný následující skutkový stav. Výpisem z katastru nemovitostí a informací o parcele bylo zjištěno, že žalobkyně je vlastníkem pozemků parc. [číslo] žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky parcel [číslo] které po digitalizaci nesou označení parc. [číslo] vše obci [obec], katastrálním území Žernovka. Pozemky žalobkyně jsou rozděleny zatopeným lomem na dvě části, jedna přiléhá k veřejné komunikaci, druhá část, na které je třešňový sad, je obklopena parcelami jiných vlastníků a není na ni z veřejné komunikace přímý přístup. Jednou z přiléhajících parcel je právě parcela žalovaných parc. [číslo] na ní a na další parcele žalovaných parc. [číslo] přiléhající k veřejné komunikaci vede cesta sloužící již od padesátých let jako přístup na pozemek žalobkyně. Celá desetiletí byla cesta volně přístupná veřejnosti a sloužila jako přístup do tehdy obecní třešňovky, ke koupání v lomu a později také jako přístup k domu a vinárně pana [příjmení] (kopie katastrální mapy s datem 30.4.2009, dopis Místního národního výboru ze dne 1. září 1953, oběžník s datem 10.9.1953, fotodokumentace, dopis ze dne 5.5.2011). 7. Problém s přístupem na pozemek žalobkyně a také na pozemky další, jejichž majiteli byla cesta užívána (např. manželi [příjmení] a jejich rodinou), nastal po vydání pozemků v restitucích v devadesátých letech, kdy právní předchůdci žalovaných své pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] oplotili a vrata v oplocení uzamkli. Stavba oplocení byla Stavebním úřadem Městského úřadu v Říčanech rozhodnutím ze dne 11.6.1992 dodatečně povolena, jako podmínka bylo stanoveno, že bude užívána všemi dotčenými majiteli pozemků (tzn. i manželi [příjmení]), pokračování - 4 - 7 C 128/2023 vrata budou uzavřena, neuzamčena. V odůvodnění rozhodnutí bylo uvedeno, že pokud i nadále nedojde k dohodě o společném užívání plotu, vrat i cesty, musí být spor řešen cestou občanskoprávního soudu (rozhodnutí SÚ MěÚ [obec] ze dne 11.6.1992, [číslo jednací]). I přes vydané rozhodnutí zůstala vrata uzamčena, přístup na pozemky dalších majitelů přes pozemky žalovaných (resp. jejich předchůdců) byl i nadále problematický a tímto stavem dotčení majitelé pozemků, se snažili o zajištění bezproblémového přístupu cestou zřízení věcného břemene. Rovněž žalobkyně se snažila, a to již ve vztahu k žalovaným dosáhnout přístupu na pozemek dohodou o zřízení věcného břemene. Přestože žalobkyně byla ochotna se zavázat, že pozemek bude užíván pouze pro sběr ovoce a údržbu sadu a přístupová cesta tak užívána především v letních měsících, žalovaní s návrhy žalobkyně nesouhlasili, a to s žádnou formou umožnění přístupu na pozemek žalobkyně přes jejich pozemky (stížnost ze dne 7.8.1992, dopis Městského úřadu v Říčanech ze dne 20.8.1992, návrh na zahájení řízení o vyvlastnění podle § 108 stavebního zákona č.j. 5479/92, týkající se navrhovatele [jméno] [příjmení], spolu s jeho doplněním, rozhodnutí referátu životního prostředí a výstavby Okresního úřadu [okres] ze dne 3. dubna 1992, dopis Obecního úřadu v Mukařově ze dne 1.11.2010, zápis z ústního projednání dne 9.11.2010 na Obecním úřadu Mukařov ve věci řešení přístupové cesty, obsah návrhů s datem 9.11.2010). Svědek [jméno] [příjmení], partner žalobkyně, k tomu vypověděl, že ještě maminku žalobkyně, tam žalovaní pouštěli, ale když to zdědila žalobkyně, někdy v letech 2008, 2009, jednali s žalovanými o vstupu, ale už to nešlo. Nabízeli finanční vyrovnání, odkup pozemku, uzavření smlouvy s podmínkami vstupu, vše bezvýsledně. Na pozemek se nemohou dostat za účelem jeho údržby, sklizně třešní apod. Každoročně tam ú