7 C 499/2021-190 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 21. 12. 2021 domáhala určení, že vlastníkem pozemku parc. [číslo] v katastrálním území Zdiby (dále také jako„ pozemek“) s příslušností hospodařit pro Státní pozemkový úřad jr Česká republika, tj. první žalovaná. Žalobu odůvodnila tím, že ačkoliv je v katastru nemovitostí evidována jako vlastník pozemku druhá žalovaná, obec Zdiby, žalobkyně má za to, že druhá žalovaná není skutečným vlastníkem předmětného pozemku, jelikož druhá žalovaná měla vlastnické právo k pozemku údajně nabýt ex lege na základě ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. zákona 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále také jako„ ZPO“). Dle žalobkyně však příslušné ustanovení předepisuje kumulativní podmínky pro nabytí předmětného pozemku žalovanou ad 2), a to, že„ Do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, (i) k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě [obec] též na městské části, (ii) pokud obce a v hlavním městě [obec] též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.“ Žalobkyně je přesvědčena, že žalovaná ad 2) tyto podmínky nenaplnila, neboť v dané době s pozemkem nehospodařila, a tedy že vlastníkem s příslušností k hospodaření s předmětným pozemkem je i nadále žalovaná ad 1). Ke vkladu vlastnického práva žalované ad 2) do katastru nemovitostí došlo pouze na základě prohlášení Obecného úřadu [obec] ze dne 6. dubna 1999, [číslo jednací]. Žalobkyně dovozovala svou aktivní legitimaci ve věci z toho, že je oprávněnou osobu dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále také jako„ ZMV“), a že sporný pozemek odpovídá původnímu pozemku pozemkového katastru (PK) parc. [číslo] na knihovní vložce [číslo] desek zemských, katastrální území Zdiby, přičemž jejich vlastníkem byl subjekt“ [anonymizována čtyři slova]. [příjmení] zu [příjmení]“, tj. právní předchůdce žalobkyně. V případě předmětného pozemku došlo v rozhodném období k majetkové křivdě v důsledku skutečností uvedených v § 5 písm. a) ZMV, tedy k odnětí věci bez náhrady postupem podle zák.č. 142/1947 Sb. o revisi první pozemkové reformy, když pozemek byl církevnímu subjektu vyvlastněn rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 27.7.1950 podle zákona č. 142/1947 Sb. (ZRPPR). 2. Žalovaná ad 1) nárok uplatněný žalobkyní neuznala s odůvodněním, že žalobkyně uvedla, že předmětný pozemek odpovídá původní parcele pozemkového katastru (PK) [číslo] zapsané v knihovní vložce [číslo] desek zemských, jehož vlastníkem byla předchůdkyně žalobkyně a toto dokládá náhledem průniku PK mapy a KN mapy. Tuto listinu však žalovaná ad 1) nepovažuje za listinu prokazující totožnost předmětného pozemku a původní pozemkové parcely. Takovou listinou je dle žalované ad 1) buď identifikace, nebo srovnávací sestavení parcel vyhotovené katastrálním úřadem, případně též geometrický plán. Žalovaná ad 1) měla tedy za to, že žalobkyně dostatečně neprokázala, že předmětný pozemek skutečně vznikl z pozemkové parcely (PK) [číslo]. Žalobkyně dále v žalobě uvádí, že je přesvědčena, že skutečným vlastníkem předmětných pozemků je žalovaná ad 1), neboť žalovaná ad 2) podmínky pro vznik vlastnického práva nesplnila, aniž by to jednoznačně a konkrétně doložila. Z podané žaloby zároveň nevyplývá, z čeho žalobkyně usuzuje, že žalovaná ad 2) pozemky fakticky neužívala, pozemky nespravoval žádný jiný subjekt a sloužily k plnění úkolů tehdejšího MNV [obec] jako správci majetku. 3. Podáním ze dne 31. 3. 2022 se k podané žalobě vyjádřila také žalovaná ad 2). Uvedla, že žalobu považuje za zcela nedůvodnou a navrhla její zamítnutí v celém rozsahu. Žalovaná primárně uvedla, že k tomu, aby mohla být žaloba oprávněná, je potřeba, aby v souladu s ustanovení § 18 ZMV bylo splněno hned několik podmínek. V prvé řadě musí být žalobce oprávněnou osobou podle ZMV a dále věc, ke které má být vlastnické právo určeno (v předmětném případě tedy Pozemek), musela být alespoň po část období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (dále také jako„ Rozhodné období“) ve vlastnictví oprávněné osoby dle ZMV nebo této osobě musela příslušet a dále musela být předmětná věc převedena nebo musela přejít z majetku státu v rozporu s právními předpisy uvedenými v ustanovení § 18 odst. 1 ZMV. Žalovaná ad 2) podotkla, že všechny tyto podmínky musí být naplněny kumulativně. Není-li některá z nich naplněna, je žaloba neoprávněná a nemůže jí být vyhověno. Žalovaná ad 2) měla za to, že žalobkyně své vlastnické právo k předmětnému pozemku v rozhodném období nikterak neprokázala, pouze jej tvrdila. Žalovaná ad 2) dále poukázala na skutečnost, že k odnětí pozemku došlo na základě zákona č. 142/1947 Sb. (dále také jako zákona o revizi), a že k odnětí pozemku samotného došlo ještě před účinností tohoto zákona, to znamená, že odnětí pozemku nespadá pod křivdy, které by měly být napraveny postupem zakotveným v ZMV. Zejména pak ale dle žalované ad 2) nebyla splněna ani následující podmínka tvrzená žalobkyní, tj. že věc přešla nebo byla převedena z majetku státu v rozporu se zákonem. Žalovaná ad 2) měla naopak za to, že nabyla vlastnické právo k pozemku ex lege podle ZPO, neboť splňuje všechny tři podmínky stanovené kumulativně tímto zákonem, tj. v případě sporného pozemku se jednalo o majetek ve vlastnictví České republiky, přičemž ke dni 23.11.1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům (konkrétně na základě hospodářské smlouvy ze dne [datum] Národnímu výboru ve [obec]), jejichž práva a závazky následně přešly na obce a také, obec (žalovaná ad 2) ke dni 24. 5. 1991, tedy ke dni účinnosti ZPO, s majetkem obec i fakticky hospodařila. Co se týká třetí podmínky, žalovaná ad 2) uvedla, že v roce 1991 sloužil pozemek k zemědělským účelům. Konkrétně žalovaná ad 2), přenechala pozemek k užívání za účelem pěstování brambor a uchovávání hnoje. S ohledem na více než dvacetiletý časový odstup nemá žalovaná ad 2) již k dispozici písemné podklady, na základě kterých byl pozemek přenechán k pěstování brambor a ukládání hnoje. Tuto skutečnost je však možné prokázat svědeckými výpověďmi. Kromě shora uvedeného pak žalovaná ad 2) namítala, že předmětný pozemek by i v případě, že by tato žaloba následně byla úspěšná, nešlo žalobkyni vydat dle zákona ZMV v rámci restitučního řízení, o což by žalobkyně následně usilovala, neboť pozemek je zastavěn ve smyslu § 8 odst. 1 ZMV, tvoří tak nyní zahradu, přístupové cesty i parkoviště nezbytné k provozu mateřské školy, jež na něm byla postavena. Dle žalované ad 2) naplňuje-li tedy věc, která má být v rámci restitucí vydána (resp. vůči které se církev domáhá určení vlastnického práva tak, aby jí mohl být následně jako restituce vydán), předpoklady věci, které podle ZMV vydat nelze, ztrácí žaloba na určení vlastnického práva zcela svůj smysl, když vydání takové věci zpět církvi není dle ZMV možné. Pozemek tedy není možné žalobkyni v rámci případného navazujícího restitučního řízení vydat. Zdejší řízení je tak ve svém důsledku bezpředmětné, když stejně nemůže dojít k naplnění účelu navazujícího restitučního řízení. Snahu žalobkyně domoci se po více než 7 letech, kdy jí to zákon umožnil, vydání pozemku, který je pro obec klíčový, za přinejmenším nevhodnou či rozpornou s dobrými mravy. 4. Žalobkyně v reakci na vyjádření žalované ad 1) a jejího zpochybnění, zda předmětný pozemek skutečně vznikl z pozemkové parcely (PK [číslo] v kú. [obec]) předložila identifikaci parcel dřívějšího pozemkového katastru s parcelami katastru nemovitostí ze dne 7. 3. 2022, z níž toto tvrzení dle žalobkyně jednoznačně vyplývá. K vyjádření žalované ad 2) žalobkyně uvedla, že co se týče výtky, že neprokázala své vlastnictví k předmětnému pozemku v rozhodném období, neboť pozemek měl být převeden do vlastnictví státu ke dni 12.8.1947, kdy nastala účinnost zák.č. 142/1947 Sb. (ZRPPR), s touto žalobkyně nesouhlasí, neboť dle žalobkyně skutečnost, že zákon o revizi nabyl účinnost před 25. únorem 1948, nemá vliv na to, že odejmutí vlastnictví podle něho zakládá majetkovou křivdu a že je notorietou, že církevní právnické osoby neobdržely žádnou náhradu za odejmutý majetek dle zákona o revisi. K tvrzením žalované ad 2) ohledně přechodu předmětného majetku do vlastnictví žalované ad 2) žalobkyně odkazovala na četnou judikaturu, ze které se dle žalobkyně podává, že je potřeba pojem hospodaření s majetkem chápat jako opozici k pojmu„ právo hospodaření“ a to v tom smyslu, že právo hospodaření představuje určitou formální podmínku, zatímco hospodaření podmínku materiální, coby faktické užívání majetku, a že zákonodárce cílil převést do vlastnictví obcí toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívaly k plnění svých úkolů. Dle žalobkyně však žalovaná ad 2) neprokázala hospodaření s pozemkem k danému období, tj. k 23. 11. 1990 a k 24. 5. 1991 Ani tvrzení žalované ad 2) o tom, že předmětný pozemek pře