13 C 310/2021-19 — Okresní soud Praha-západ

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši [částka] s příslušenstvím s tím, že žalovaný se přepravoval dne [datum] bez platného jízdního dokladu, kdy přirážka k jízdnému činí [částka] a jízdní [částka]. Dlužnou částku žalovaný přes výzvu neuhradil. 2. Účastníci byli vyzváni, aby soudu sdělili, zda souhlasí s postupem dle ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Jelikož žalobce s tímto postupem souhlasil a žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, a soud měl proto za to, že s tímto postupem souhlasí (§ 101 odst. 4 o.s.ř.), nebylo třeba k projednání věci samé nařídit jednání. 3. Žalovaný se k věci samé nevyjádřil. 4. Podle § 157 odst. 4 o.s.ř. v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali (§ 207 odst. 1 o.s.ř.), soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 5. Z provedených důkazů vyplývá skutkový závěr, že žalovaný se dne [datum] přepravoval prostředkem veřejné dopravy provozovaným žalobcem. Na výzvu kontrolora se neprokázal platnou jízdenkou a přirážku k jízdnému ani jízdné nezaplatil. Výše přirážky k jízdnému vyplývá ze Smluvních přepravních podmínek a tarifu žalobce. 6. V řízení bylo zjištěno, že mezi žalovaným a žalobcem byla uzavřena smlouva o přepravě ve smyslu ust. § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Dopravce se zavazuje přepravit cestujícího do místa určení a cestující se zavazuje zaplatit jízdné. Výši přirážky stanoví dopravce v přepravních podmínkách. Výše přirážky nesmí přesáhnout částku [částka]. Podmínky pro přepravu osob, zavazadel, věcí a živých zvířat ve veřejné drážní osobní dopravě a ve veřejné silniční osobní dopravě upravuje vyhláška č. 175/2000 Sb. Jelikož žalovaný porušil svou povinnost zaplatit jízdné, bylo mu rozsudkem uloženo zaplatit žalobci žalovanou částku spolu s úrokem z prodlení stanoveným podle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. 7. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 o.s.ř., kdy soud dospěl k závěru, že náklady byť zcela úspěšného žalobce nelze ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. hodnotit jako náklady potřebné k účelnému uplatňování práva a rozhodl proto, že žádný z účastníků nárok na náhradu nákladů řízení nemá. Soudu je z jeho úřední činnosti známo, že žalobce se jinou žalobou proti témuž žalovanému domáhal zaplacení částky ve výši [částka], a to z titulu jízdy žalovaného bez platného jízdního dokladu dne [datum] (věc vedená zdejším soudem pod sp. zn. 41 C 49/2021). Soud má tak za to, že žalobce mohl své nároky uplatnit jednou žalobou, neboť k přepravě žalovaného došlo dne [datum] a dne [datum] s tím, že žaloba ve věci byla podána až dne [datum] a žaloba ve věci sp. zn. 41 C 49/2021 dne 27.4.2021. Rozdělení svých nároků, na základě čehož by měly být žalobci přiznány náklady řízení v dvojnásobné výši, než v jaké je třeba k účelnému uplatnění práva, nepožaduje soud za potřebné a v této souvislosti proto dospěl k závěru, že náklady řízení žalobce nemůže hodnotit jako účelně vynaložené. Soud proto žalobci, který byl jinak v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení nepřiznal.