8 C 114/2023-74 — Okresní soud v Rakovníku

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 316 985,96 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 35 232,27 Kč, úroků ve výši 9,9 % ročně z částky 315 485,96 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 11 149,74 Kč a zákonných úroků z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 316 985,96 Kč od [datum] do zaplacení, a to z titulu řádně a včas neuhrazeného úvěru ve výši 350 000 Kč, který na základě smlouvy ze dne [datum] žalovanému poskytla společnost [právnická osoba], [IČO], jakožto právní předchůdkyně žalobkyně. 2. Vzhledem k tomu, že se žalovaný k prvnímu jednání bez řádné omluvy či žádosti o odročení nedostavil, ačkoli mu byla do vlastních rukou a včas doručena žaloba i předvolání k jednání soudu a byl o následcích nedostavení se poučen, a protože žalobkyně navrhla vydání rozsudku pro zmeškání, ve smyslu § 153b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), se pokládají shora uvedená skutková žalobní tvrzení za nesporná. Soud se přesto z úřední povinnosti musel zabývat tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. 3. K tomu žalobkyně sdělila, že právní předchůdkyně splnila svou povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), protože před uzavřením shora uvedené smlouvy posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí, a to především na základě údajů získaných od žalovaného. Žalovaný doložil potvrzení o výši svého příjmu, který za poslední tři měsíce činil průměrně 27 935 Kč čistého, současně uvedl, že celkový čistý příjem domácnosti činí 100 000 Kč, že bydlí u rodičů a nemá žádnou vyživovací povinnost. Právní předchůdkyně jeho příjem porovnala s výdaji, které odhadla na základě historických dat Českého statistického úřadu, a poté, co z externích i interních zdrojů zjistila, že nemá žádné další závazky, jeho žádosti o úvěr vyhověla. Tato tvrzení vyplývají také z vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti právní předchůdkyně žalobkyně ze dne [datum]. 4. Z žádosti žalovaného o úvěr soud zjistil, že žalovaný dne [datum] prohlásil, že bydlí u rodičů, je svobodný, má pracovní poměr na dobu určitou, průměrný čistý měsíční příjem za tři měsíce činí 27 935 Kč, nemá žádné srážky ze mzdy, celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 100 000 Kč, nic nesplácí, nemá žádnou vyživovanou osobu a„ ostatní nezbytné měsíční náklady“ činí 0 Kč. 5. Z potvrzení o výši příjmu soud zjistil, že žalovaný byl v rozhodné době zaměstnán jako operátor výroby / skladník u společnosti [právnická osoba], a to na dobu určitou od [datum] do [datum]. Je příjem za poslední tři měsíce činil průměrně 27 935 Kč čistého. 6. Z platební historie, výpisů z úvěrového účtu žalovaného a formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalovaný na poskytnutý úvěr ve výši 350 000 Kč uhradil celkem 84 886,02 Kč. 7. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), a také podle zákona o spotřebitelském úvěru (§ 3016 o. z.). 8. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době. 10. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 11. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2). 12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 13. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 14. Soud se, jak shora zdůvodněno, zabýval tím, zda mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo k platnému uzavření uvedené smlouvy, kterou posoudil jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a následujících o. z. Zároveň se však ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jedná o spotřebitelský úvěr a také o spotřebitelskou smlouvu podle § 1810 a následujících o. z., přičemž zákon o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu zavedl povinnost věřitele (poskytovatele spotřebitelského úvěru) ještě před uzavřením smlouvy posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Takový postup zahrnuje též povinnost ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný spotřebitelský úvěr, neboť teprve poté jej smí věřitel poskytnout. Věřitel je tedy povinen náležitě a aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a vyžadovat také doklady k jeho tvrzením. Své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti přitom nedostojí, vyjde-li jen z objektivně nijak nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými informacemi dokladujícími úvěruschopnost spotřebitele totiž nejsou míněny informace získané pouze od něj, odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 15. Rozhodující okolností pro posouzení věci zdejším soudem je tak skutečnost, zda právní předchůdkyně žalobkyně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně a s odbornou péčí tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Otázkou, zda došlo ke splnění této předsmluvní povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru je přitom soud povinen zabývat se z úřední povinnosti. Z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má kromě toho vyplývat, pokud je úvěr poskytnut, že zde nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Jedině tak totiž splní poskytovatel úvěru i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit též práva a zájmy spotřebitele, aniž by to znamenalo, že tím presumuje jeho nepoctivost. 16. Dále platí, že účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je, krom ochrany spotřebitele, postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele o úvěr, neboť upřednostnil svůj ekonomický zájem tento úvěr poskytnout, čímž však zapříčinil neplatnost úvěrové smlouvy. Jde o soukromoprávní sankci, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Zákon také v zájmu ochrany spotřebitele stanoví, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem. Není-li ji tedy zjevně schopen vrátit najednou, v soudem určené lhůtě k plnění, musí být povinnost k vrácení poskytnuté jistiny rozložena v čase, neboli spotřebitel je povinen ji vrátit v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Z toho rovněž plyne, že vrací-li spotřebitel poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, takže poskytovateli úvěru nemůže vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (k tomu srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). 17. V posuzované věci pak soud na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti nepos