8 C 71/2022-127 — Okresní soud v Rakovníku

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 20 000 Kč se shora uvedeným příslušenstvím, a to z titulu řádně a včas nevráceného kontokorentního úvěru ve výši 20 000 Kč, který žalovanému poskytla na základě rámcové smlouvy ze dne [datum] a jejího dodatku ze dne [datum]. 2. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo zjištěno, že žalovaný se z České republiky odstěhoval (snad do Španělska), byl mu zde ukončen i trvalý pobyt a ani prostřednictvím mezinárodní justiční spolupráce nebyla zjištěna žádná adresa jeho aktuálního bydliště, byla mu podle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ustanovena opatrovnice, která žalovaný nárok neuznala a naopak žádala, aby žalobkyně doložila, jak při sjednávaní smlouvy o kontokorentu zkoumala úvěruschopnost žalovaného. 3. Žalobkyně reagovala, že provedla vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného, a to na základě informací, které žalovaný uvedl v žádosti o úvěr. Žalobkyně z nich vycházela a posoudila také informace z interních i externích databází, konkrétně Bankovního registru klientských informací, insolvenčního rejstříku a historických dotazů soudních exekutorů. Protože žalovaný neuvedl ničeho o svých výdajích, využila expertní statistickou analýzu, na základě které stanovila částku 3 410 Kč pro měsíční výdaje žalovaného. Domnívala se, že podrobné posuzování podmínek pro poskytnutí kontokorentu by vedlo k dlouhým prodlevám, což by znamenalo naprosté popření účelu rychlého překlenutí aktuálních potřeb žadatele. 4. Soud ve věci provedl následující dokazování. 5. Z rámcové smlouvy [číslo] ze dne [datum], z dodatku [číslo] k této smlouvě ze dne [datum], z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, z podmínek pro používání kontokorentu, z obchodních podmínek, z přehledu čerpání a splácení kontokorentu a z výpisu z běžného účtu soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal tímto způsobem načerpané prostředky spolu s úroky ve výši 18,9 % ročně pravidelně splácet tak, aby byl kontokorent alespoň jednou za rok splacen, k čemuž však nedošlo. 6. Z úvěrové zprávy ze dne [datum] a z přehledu žádostí soud zjistil, že žalovaný v dané době prohlásil, že je zaměstnán a jeho příjem činí 28 000 Kč měsíčně. Ke svým výdajům, typu bydlení nebo k počtu vyživovaných osob neuvedl ničeho (na rozdíl od žádosti o půjčku ve výši 300 000 Kč ze dne [datum]). Žalobkyně o něm záznam v Bankovním registru klientských informací nenalezla a nezjistila k němu žádné vlastní blokované kontrakty. 7. Z výzvy k zaplacení dluhu ze dne [datum] včetně dokladu o podání k poštovní přepravě soud zjistil, že žalobkyně ještě před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky. 8. Po právní stránce soud nárok posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), a ve smyslu § 3016 o. z. také podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). 9. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 10. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době. 11. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 12. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2). 13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 14. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 15. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda mezi žalobkyní a žalovaným došlo k platnému uzavření shora uvedené smlouvy, kterou soud posoudil jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a následujících o. z. Zároveň se však ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jedná o spotřebitelský úvěr a také o spotřebitelskou smlouvu podle § 1810 a následujících o. z., přičemž zákon o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu zavedl povinnost věřitele (poskytovatele spotřebitelského úvěru) ještě před uzavřením smlouvy posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Takový postup zahrnuje též povinnost ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný spotřebitelský úvěr, neboť teprve poté smí věřitel úvěr poskytnout. Věřitel je tedy povinen náležitě a aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a vyžadovat také doklady k jeho tvrzením. Své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti přitom nedostojí, vyjde-li jen z objektivně nijak nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele totiž nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele, odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 16. Rozhodující okolností pro posouzení věci zdejším soudem je tak skutečnost, zda žalobkyně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně a s odbornou péčí tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Otázkou, zda došlo ke splnění této předsmluvní povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru je přitom soud povinen zabývat se z úřední povinnosti. Z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má kromě toho vyplývat, pokud je úvěr poskytnut, že zde nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Jedině tak totiž splní poskytovatel úvěru i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit též práva a zájmy spotřebitele, aniž by to znamenalo, že tím presumuje jeho nepoctivost. 17. Dále platí, že účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je, krom ochrany spotřebitele, postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele o úvěr, neboť upřednostnil svůj ekonomický zájem tento úvěr poskytnout, čímž však zapříčinil neplatnost úvěrové smlouvy. Jde o soukromoprávní sankci, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Zákon také v zájmu ochrany spotřebitele stanoví, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem. Není-li ji tedy zjevně schopen vrátit najednou, v soudem určené lhůtě k plnění, musí být povinnost k vrácení poskytnuté jistiny rozložena v čase, neboli spotřebitel je povinen ji vrátit v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Z toho rovněž plyne, že vrací-li spotřebitel poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, takže poskytovateli úvěru nemůže vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (k tomu srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). 18. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům. Už jen ze samotných tvrzení žalobkyně, ale rovněž i z provedeného dokazování jednoznačně plyne, že jediným konkrétním údajem bylo