6 C 48/2021-48 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 16. 4. 2021 a doplněnou podáním ze dne 28. 6. 2021 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 12.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení jdoucím z uvedené částky od 25. 10. 2016 do zaplacení. Žalobu opřel o tvrzení, že právní předchůdce žalobce, [právnická osoba], uzavřel s žalovaným dne 10. 8. 2016 smlouvu o zápůjčce. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím internetu; jmenovaná společnost provozuje portál [webová adresa], kde je možné po zaregistrování a odsouhlasení smluvních podmínek žádat zápůjčku. Žalovanému byla takto poskytnuta zápůjčka ve výši 10.000 Kč za fixní úrok ve výši 2.000 Kč; splatnost zápůjčky byla dohodnuta do 24. 10. 2016. Žalovaný poskytnutou částku ani její příslušenství nevrátil ani zčásti. Pohledávku ze smlouvy postoupil původní věřitel žalobci 2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil. 3. Soud nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v obdobné věci téhož žalobce projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020 Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka. 4. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, jenž na tuto věc dopadá, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 5. Jak uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí,„ judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 6. Soud ve věci nařídil jednání, ke kterému se žalobce ani žalovaný nedostavili. Soud tak nemohl poučit žalobce podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti prokázat své tvrzení (obsažené v obecné rovině v žalobě) o tom, že jeho předchůdce řádně prověřil úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru. Nepřítomnost žalobce na jednání jde z procesního hlediska k jeho tíži (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2528/2010). 7. Žalobce předložil smlouvu o zápůjčce (č. l. 10 a násl. soudního spisu), ve které byla dohodnuta zápůjčka žalovanému ve výši 10.000 Kč za poplatek ve výši 2.000 Kč, to vše splatné do 24. 10. 2016. Na smlouvě chybí podpis žalovaného. Žalobce nepředložil žádný důkaz, z něhož by bylo možné dovodit, že jeho předchůdce vůbec zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Z výpisu z účtu na č. l. 4 soudního spisu vyplývá, že předchůdce žalobce poukázal na účet žalovaného (viz též zprávu banky na č. l. 26) dne 10. 8. 2016 částku 10.000 Kč. 8. Z výše uvedeného vyplývá, že smlouva o zápůjčce uzavřená mezi předchůdcem žalobce a žalovaným je absolutně neplatná, jednak pro absenci podpisu žalovaného, jednak pro nesplnění povinnosti předchůdce žalobce řádným způsobem prověřit úvěruschopnost žalovaného. 9. Protože z provedených důkazů vyplynulo, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč, avšak smlouva o zápůjčce byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalovaného došlo ke dni předání hotovosti k bezdůvodnému obohacení ve výši 10.000 Kč ve smyslu § 2991 o. z. (neboť žalovaný obdržel majetkový prospěch bez právního důvodu). Žalobce v žalobě tvrdil, že žalovaný na zápůjčku nic nevrátil, a z obsahu spisu se nepodává opak. Žalobce, kterému byla pohledávka postoupena (viz smlouvu na č. l. 12 soudního spisu) má tedy právo na vrácení poskytnutých prostředků v částce 10.000 Kč. 10. Žalobci vznikl také nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku a § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobce předložil soudu a soud provedl k důkazu oznámení o postoupení pohledávky spojené s výzvou k úhradě dluhu ze dne 2. 2. 2021 (č. l. 6 soudního spisu) a podací lístek (č. l. 5) potvrzující předání této výzvy k poštovní přepravě. Z výpisu sledování zásilek pořízeného soudem (č. l. 46) vyplynulo, že zásilka byla skutečně dne 2. 2. 2021 předána k přepravě, avšak po neúspěšném pokusu o doručení žalovanému (dne 5. 2. 2021) byla vrácena žalobci. 11. Prvním okamžikem, kdy se žalovaný mohl prokazatelně seznámit s existencí dluhu vůči žalobci, je den 5. 2. 2021. Ve výzvě byla stanovena splatnost dluhu do tří dnů. Protože žalovaný dluh nezaplatil, dostal se od 9. 2. 2021 s plněním dluhu do prodlení. Soud proto žalobci přiznal zákonný úrok běžící ode dne 9. 2. 2021 do zaplacení. 12. Ve zbytku, tj. co do poplatku za zápůjčku a části úroku z prodlení, tedy nároků, jež žalobce spojoval s neplatnou smlouvou, soud žalobu zamítl. 13. Právo na náhradu nákladů řízení náleží dle § 142 odst. 2 o. s. ř. žalobci, který byl v řízení úspěšným z 83 %. Žalobci tak na náhradě nákladů řízení náleží poměrná část (66 %) z odměny advokáta za tři úkony právní služby (převzetí a přípravu zastoupení, sepis předžalobní výzvy k plnění a sepis návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) po 300 Kč (§ 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu), náhrady hotových výdajů za tři úkony po 100 Kč (§ 13 odst. 5 advokátního tarifu), náhrady za 21% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), a také náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši 1.000 Kč.