3 C 136/2022-64 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobce podal dne 15. 3. 2022 žalobu ve věci výše rubrikované a domáhal se vydání bezdůvodného obohacení. Tvrdil, že dne původní věřitel [právnická osoba] uzavřel se žalovaným o úvěru a poskytl mu 10000 Kč. Žalovaný nevrátil poskytnutou částku ani dalších 4000 Kč – dohodnuté poplatky za poskytnutí úvěru a za prodloužení splatnosti. Původní věřitel postoupil svoji pohledávku žalobci. 2. Žalobce předložil soudu nepodepsanou úvěrovou smlouvu. Nedoložil však, že by původní věřitel posoudil s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. Proto nelze na smlouvu hledět jako na platnou Ze zprávy [právnická osoba] soud ověřil bezhotovostní převod 10000 Kč na bankovní účet žalovaného dne 19. 10. 2016. Upomínkami o zaplacení žalobce prokázal, že se snažil předejít soudnímu sporu – v rámci oznámení o postoupení pohledávky vyzval žalovaného dne 2. 2. 2021 k zaplacení dluhu do 3 dnů. Postoupení pohledávky doložil postupní smlouvou. 3. Žalovaný se ničím nebránil. 4. Když žalobce neprokázal, že by původní věřitel splnil zákonnou povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka tak, jak mu ukládá zákon o spotřebitelském úvěru, nelze na úvěrovou smlouvu hledět jako na smlouvu platnou ve smyslu aktuální judikatury vyšších soudů, vyjádřené, například v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80: Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 5. Posuzovaný případ je sporem na základě nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Povinnost žalovaného vydat bezdůvodné obohacení plyne z ust. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů: Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. I když je smlouva neplatná, lze její (nesporný) obsah považovat za výzvu k vrácení vyplacené částky. Žalovaný je tak v prodlení se zaplacením 10000 Kč, a proto je povinen zaplatit žalobci i úroky z prodlení ve smyslu ust. § 1970 občanského zákoníku, v závislosti na výzvě k zaplacení – oznámení o postoupení pohledávky ze dne 2. 2. 2021, adresované na adresu bydliště žalovaného, kterou uvedl v úvěrové smlouvě. Žalovaný se ocitl v prodlení 4. den po výzvě, když v dopisu byl vyzván k zaplacení do 3 dnů. Doručení dopisu žalovanému nebylo ve sporu zpochybněno. Naproti tomu soud zamítl nárok na úroky z prodlení požadované před 6. 2. 2021, když v té době ještě žalovaný nebyl v prodlení. Výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů. V každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. (dle ust. § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.) 6. Poplatky za poskytnutí úvěru a za prodloužení splatnosti (2 x 2000 Kč) mají svůj základ v neplatné smlouvě, tudíž je nelze žalobci přiznat. To platí i pro úroky z prodlení, jež se k nim vážou. 7. Na základě pouze částečného úspěchu žalobce ve věci postupoval soud podle ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu a nepřiznal žádné ze stran právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku. 8. Povinnost uloženou rozsudkem je třeba splnit do tří dnů od právní moci rozsudku (ustanovení § 160 odst. 1 občanského soudního řádu). Soudu nejsou známy důvody pro určení jiné lhůty k plnění. 9. Účastníku soudního sporu, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. (ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu). Žalobce uspěl ve sporu jen zčásti. Proto má žalovaný právo na poměrnou náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu. Základem pro výpočet nákladů řízení je hodnota předmětu řízení 14000 Kč. Míra úspěchu žalobce odpovídá podílu 71,42 %. Míra úspěchu žalovaného odpovídá 28,57 %. Soud odečetl úspěch žalobce od úspěchu žalovaného a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů v poměru 42,85 % z jeho uplatněných nákladů. 10. Náklady řízení, které žalovaný vynaložil, sestávají ze zaplaceného soudního poplatku a z náhrady nákladů zastoupení - náhrady odměny zástupce, náhrady hotových výloh zástupce a náhrady daně z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen odvést z odměny za zastupování a z náhrad. 11. Právním předpisem upravujícím výši náhrady nákladů je vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Podle ust. § 6 odst. 1 advokátního tarifu se výše mimosmluvní odměny stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal. Podle ust. § 7 advokátního tarifu činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty: do 500 Kč 300 Kč, přes 500 Kč do 1000 Kč 500 Kč, přes 1000 Kč do 5000 Kč 1000 Kč, přes 5000 Kč do 10 000 Kč 1500 Kč, přes 10 000 Kč do 200 000 Kč 1500 Kč a 40 Kč za každých započatých 1000 Kč, o které hodnota převyšuje 10 000 Kč, přes 200 000 Kč do 10 000 000 Kč. 9100 Kč a 40 Kč za každých započatých 10 000 Kč, o které hodnota převyšuje 200 000 Kč