3 C 145/2022-58 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobce podal dne 6. 4. 2022 žalobu ve věci výše rubrikované. Domáhal se splacení zápůjčky. Tvrdil, že dne 28. 2. 2019 uzavřel věřitel [právnická osoba] se žalovaným smlouvu o zápůjčce č. 544631771. Zapůjčil žalovanému dohodnutých 14000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobci poskytnutou částku 14000 Kč a zaplatit mu dále poplatky za zpracování, doručení a flexibilní splácení, za administrativní činnost a komfortní splácení a 29% úroky, celkem 12283 Kč. Ačkoliv se žalovaný zavázal ke splácení úvěru pravidelnými splátkami, splatil pouze 3878 Kč, zbytek ne. Původní věřitel započetl část splátek na jistinu, část na poplatky spojené s poskytnutím a správou úvěru. Pro případ prodlení se splácením se žalovaný zavázal k zaplacení smluvní pokuty 0,1 % denně z dlužných splátek (7740,96 Kč kapitalizovaných za dobu do 1. 2. 2022) a sankčních poplatků 3100 Kč. Původní věřitel postoupil svoji pohledávku žalobci smlouvou ze dne 28. 1. 2022. Postoupení bylo oznámeno žalovanému dopisem ze dne 1. 2. 2022, odeslaným 10. 2. 2022. 2. Žalovaný se ničím nebránil. 3. Soud zjistil ze smlouvy o zápůjčce výše popsané, že se původní věřitel se žalovaným dohodli tak, jak výše popsáno, a že žalovaný převzal od věřitele v hotovosti 14000 Kč. Žalobce však neprokázal, že by původní věřitel splnil zákonnou povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka tak, jak mu ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. 4. Žalobce vysvětlil, že původní věřitel vycházel z údajů o majetkové situaci žalovaného, jak je žalovaný uvedl do karty zákazníka, a dále prověřil jeho majetkové poměry ve veřejně dostupných databázích – Bankovním registru klientských informací, Nebankovním registru klientských informací, evidenci dlužníků [příjmení], v interních databázích původního věřitele, Insolvenčním rejstříku, Centrální evidenci exekucí, Databázi neplatných dokladů a v Evidenci adres obecních úřadů. Na základě tohoto šetření dospěl k původní věřitel k přesvědčení o tom, že žalovaný je schopen splácet úvěr splácet splatit zápůjčku. Žalobce předložil soudu zákaznickou kartu, z níž soud zjistil, že žalovaný požádal o 20000 Kč zápůjčku a sdělil věřiteli následující údaje o svých osobních, rodinných a majetkových poměrech: žije u rodičů, vydělá si měsíčně 8 500 Kč (po zdanění), jeho běžné měsíční výdaje činí 4 000 Kč, je svobodný, nemá povinnost platit výživné jiným osobám, nemá zápůjčku u jiné společnosti, nemá bankovní účet. Z karty dále plyne, že předložil zprostředkovateli úvěru výplatní pásky za prosinec 2018 a leden 2019, lze tedy rozumně předpokládat, že zprostředkovatel ověřil výši jeho příjmu. Vedle toho žalobce předložil soudu výpis žalovaného ze Seznamu exekucí Cribis.cz, z něhož plyne, že v době uzavření smlouvy figuroval žalovaný ve třech exekucích jako povinný. Na základě výše popsaných zjištění nelze uzavřít, že původní věřitel splnil povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Je zjevné, že původní věřitel posoudil úvěruschopnost žalovaného, když oproti žádosti žalovaného o úvěr o zápůjčku 20 000 Kč mu poskytl pouze 14 000 Kč, avšak takové posouzení se soudu jeví jako formální, vzdálené požadavku odborné péče. Poskytnutí zápůjčky klientovi s výdělkem 8500 Kč měsíčně, měsíčním vydáním 4000 Kč a 3 exekucemi na krku se pak soudu jeví jako zjevně riskantní krok. Proto nelze na smlouvu hledět jako na smlouvu platnou ve smyslu aktuální judikatury vyšších soudů, vyjádřené, například v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80: Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 5. Argumentace žalobce závěry Nejvyššího soudu z usnesení 33 ICdo 27/2021-82 ze dne 18. 1. 2022 a Vrchního soudu v Praze z rozsudku ze dne 2. 11. 2020, č. j. 75 ICm 3132/2019, 104 VSPH 506/2020-63, se soudu jeví jako nepřípadná, když ty se skutkově zcela míjejí s posuzovaným případem. V tomto případu soud nevytýká postupu původního věřitele neposouzení úvěruschopnosti či nedostatek podkladů k témuž, nýbrž že tak učinil jen formálně, bez odborné péče, v situaci, kdy se klient na první pohled musel jevit jako rizikový - nízký příjem, relativně (ve vztahu k výši příjmu) vysoká vydání a 3 exekuce. 6. Nárok žalobce tak odpovídá nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Povinnost žalovaného vydat bezdůvodné obohacení plyne z ust. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů: Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 7. Dopisem z 1. 2. 2022 žalobce doložil výzvu žalovanému k zaplacení do 10 dnů, adresovanou na [adresa] [anonymizována dvě slova] – tj. na adresu žalovaného uvedenou ve smlouvě. Z dokladu o odeslání zásilky plyne, že byla podána na poště 11. 2. 2022. Ve smyslu ustanovení § 573 občanského zákoníku tak lze považovat za den doručení zásilky žalovanému třetí pracovní den po odeslání - 15. 2. 2022. Žalovaný se ocitl v prodlení se zaplacením 26. 2. 2022. 8. Smlouvou o postoupení pohledávek výše popsanou žalobce prokázal převod pohledávky z původního věřitele na sebe. 9. Na základě výše popsaných zjištění tak soud dospěl k závěru o tom, že původní věřitel poskytl žalovanému 14 000 Kč na základě neplatně uzavřené smlouvy o zápůjčce. Žalovaný tak získal peněžní pln