3 C 148/2022-50 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobce podal dne 26. 4. 2022 žalobu ve věci výše rubrikované. Domáhal se splacení úvěru. Tvrdil, že dne 28. 7. 2020 uzavřel věřitel [právnická osoba] se žalovaným smlouvu o úvěru č. 581054001. Poskytl žalovanému dohodnutý úvěr 6000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit mu jej do 27. 2. 2020. Ačkoliv se žalovaný zavázal ke splácení úvěru pravidelnými splátkami, nic nesplatil. Žalovaný se rovněž zavázal zaplatit žalobci úroky a smluvní pokutu. Původní věřitel postoupil svoji pohledávku žalobci. 2. Žalobce předložil soudu úvěrovou smlouvu výše popsanou a prokázal tak předání 6000 Kč žalovanému. Žalobce však neprokázal, že by původní věřitel splnil zákonnou povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka tak, jak mu ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Proto nelze na smlouvu hledět jako na smlouvu platnou ve smyslu aktuální judikatury vyšších soudů, vyjádřené, například v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80: Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Postoupení pohledávky žalobci doložil žalobce postupní smlouvou. Výzvu k vrácení půjčené částky do 10 dnů doložil dopisem původního věřitele z 16. 12. 2021. Z podacího archu pošty plyne, že zásilka byla podána na poště 17. 12. 2021. Ve smyslu ustanovení § 573 občanského zákoníku tak lze považovat za den doručení zásilky žalovanému třetí pracovní den po odeslání - 22. 12. 2021. Žalovaný se ocitl v prodlení se zaplacením 3.1.2022. 3. Posuzovaný případ je sporem na základě nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Povinnost žalovaného vydat bezdůvodné obohacení plyne z ust. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů: Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 4. Žalovaný dostal 6000 Kč na základě neplatné smlouvy, tj. bez právního důvodu. Od 3. 1. 2022 je žalovaný v prodlení se zaplacením 6000 Kč, a proto je povinen zaplatit žalobci i úroky z prodlení ve smyslu ust. § 1970 občanského zákoníku. Výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů. V každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. (dle ust. § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.) V této části tedy soud vyhověl žalobě. Ve zbytku soud žalobu zamítl – v části, jež se týká požadavku žalobce na poplatky za upomínku a kapitalizované smluvní pokuty. Tyto nároky měly být založeny smlouvou, pro neplatnost smlouvy je tak není možné žalobci přiznat. Obdobně nebylo možno přiznat žalobci ani úroky z prodlení za dobu, po niž nebyl žalovaný v prodlení. Žalobce požadoval též náhradu nákladů vynaložených na předžalobní vymáhání pohledávky 434 Kč jako nákladů na 2 dopisy, telefonát a návštěvu vymahače. Vznik ani výši těchto nákladů neprokázal, a proto soud žalobu zamítl v téže části. 5. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. (ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu) Žalobce uspěl pouze s částí svého nároku, z velké části uspěl žalovaný. Proto soud nepřiznal žádné ze stran právo na náhradu nákladů řízení. 6. Povinnost uloženou rozsudkem je třeba splnit do tří dnů od právní moci rozsudku (ustanovení § 160 odst. 1 občanského soudního řádu). Soudu nejsou známy důvody pro určení jiné lhůty k plnění. Nikdo z účastníků je neuvedl a neplynou ani z obsahu spisu.