7 C 123/2022-41 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

Žalobce se domáhal požalovaném svou žalobou uplatněnou u soudu 16. 2. 2022 zaplacení žalované částky z titulu nezaplacení úvěru, který byl žalovanému žalobcem poskytnut na základě smlouvy o úvěru č. 22017-4376 (dále jen smlouva), uzavřené dne 5. 12. 2017 Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut za úrok ve výši 19 600 Kč, za poplatek za správu úvěru ve výši 15 400 Kč a za poplatek za hotovostní výběr splátek ve výši 23 800 Kč (celkem 58 800 Kč), úvěr ve výši 70 000 Kč Žalovaný se zavázal uhradit celkovou dlužnou částku ve výši 128 800 Kč (70 000 Kč + 58 800 Kč) v 16ti pravidelných měsíčních splátkách po 8 050 Kč. Žalovaný se 6. 6. 2018 dostal do prodlení se splácením svého dluhu, vyplývajícího ze smlouvy, když řádně a včas neuhradil šestou splátku splatnou 5. 6. 2018 a dnem splatnosti poslední splátky, tj. dnem 5. 4. 2019, nastala splatnost celého úvěru. Do podání žaloby žalovaný uhradil na svůj závazek vyplývající se smlouvy 40 573,36 Kč. Žalobce se po žalovaném domáhá dále zaplacení smluvní pokuty za prodlení s plněním, a to v souladu s čl. V odst. 4. smlouvy, ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení, tedy smluvní pokuty ve výši 35 000 Kč. Žalobce úvěruschopnost žalovaného posuzoval na základě informací poskytnutých žalovaným, které žalovaný uvedl v žádosti o poskytnutí úvěru ze dne 5. 12. 2017, ve které uvedl, že je svobodný je osobou samostatně výdělečně činnou (což žalobce ověřil nahlédnutím do příslušného veřejného rejstříku), s průměrným měsíčním příjmem 175 365 Kč (doloženým přehledy tržeb) a průměrnými měsíčními výdaji ve výši 157 000 Kč, složenými z nákladů na bydlení ve výši 10 000 Kč, nákladů na energie ve výši 3 000 Kč, stravného ve výši 4 000 Kč a ostatních nákladů ve výši 140 000 Kč, což žalobce ověřil smlouvou o pronájmu nebytových prostor a čestným prohlášením žalovaného o výši záloh na energie. Dále žalobce posuzoval schopnost žalovaného splácet úvěr prověřením skutečnosti, že na jeho osobu nebyl podán návrh na povolení oddlužení a není s ním vedeno žádné řízení, jehož důsledkem by bylo omezení nakládání s vlastním majetkem anebo ztráta podstatné části majetku. Dále žalobce při poskytování úvěru vycházel z platební minulosti žalovaného, jeho věku, doby pracovního poměru, rodinného stavu a bydlení a všechny tyto hodnoty vyhodnotil v rámci tzv. Credit Scoring, ze kterého vyplynulo, že se jedná již o několikátý úvěr poskytnutý žalobcem nebo s ním úzce spolupracujícími společností, který nebyl řešen exekučně a žalobce tak neměl důvod pochybovat o neschopnosti žalovaného nový úvěr splácet. Žalovaný se k jednání, ke kterému byl řádně předvolán, nedostavil, a protože včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti; vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů (§ 101 odst. 3 o.s.ř.). Ze smlouvy o úvěru č. 22017-4376 uzavřené mezi žalobcem coby úvěrujícím a žalovaným coby úvěrovaným dne 5. 12. 2017 bylo zjištěno, že žalovanému byl poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 70 000 Kč a žalovaný se zavázal žalobci uhradit 128 800 Kč v 16ti měsíčních splátkách po 8 050 Kč. Nahlédnutím do živnostenského rejstříku bylo zjištěno, že žalovaný nikdy nebyl držitelem živnostenského oprávnění pouze u jiného podnikatelského subjektu je veden jako odpovědný vedoucí. Dále bylo zjištěno nahlédnutím do soudního systému ISAS, že u zdejšího soudu je veden spis nezletilé [jméno] [příjmení], narozené v roce 2007, a to pod sp. zn. 0Nc 1582/2018, ze kterého bylo zjištěno, že žalovaný je ženatý a je otcem této nezletilé, ke které má tudíž vyživovací povinnost. Soud projednávanou věc posoudil podle § 2395 o. z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 2395 o. z. ser smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. (§ 86 odst. 2 věta druhá). Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z tohoto ustanovení vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5.3.2020, sp. zn. C -679/19 nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. 4129/18 rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručenou v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Soud má za to, že mezi žalobcem a žalovaným nebyla platně uzavřena smlouva o úvěru, která je předmětem tohoto řízení, neboť žalobce vycházel při jejím uzavírání a při zjišťování úvěruschopnosti žalovaného toliko z informací, které mu poskytl sám žalovaný, aniž by si ověřili tyto skutečnosti. Je pravdou, že informace o osobním stavu těžko zjistit, ale jak vyplývá ze shora uvedeného, žalobce si nemohl ověřit informaci o tom, že žalovaný podniká, když k datu poskytnutí úvěru žalovaný nebyl zapsán jako osoba podnikající a tudíž nemohl mít příjmy z tržeb, kterými žalobci dokládal své příjmy. Žalobce si pak nenechal od žalovaného předložit výpisy z účtu, aby získal přehled o jeho skutečné finanční situaci a o tom, zda má volné prostředky ke splácení předmětného úvěru. Soud má za to, že žalobce povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele – žalovaného splácet spotřebitelský úvěr nesplnil a úvěr žalovanému poskytl v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru. Protože žalobce žalovanému poskytl na tuto neplatnou smlouvu 70 000 Kč, což žalovaným nebylo sporováno, na kterou žalovaný dle tvrzení žalobce zaplatil 40 573,36 Kč, obohatil se žalovaný na úkor žalobce ve smyslu § 2993 o. z., když žalobce plnil, aniž tu byl platný závazek. Žalobce má tedy právo na vrácení toho, co plnil. Žalovaný na poskytnuté plnění zaplatil 40 573,36 Kč a k vrácení mu tak zbývá 29 426,64 Kč, které mu soud uložil žalobci zaplatit spolu s požadovanými zákonnými úroky z prodlení, na které má žalobce coby věřitel dle § 1970 o. z. nárok. Výši těchto úroků z prodlení stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb., dle kterého výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Protože žalobce má tedy právo pouze na to co plnil na neplatnou smlouvu, byla žaloba ohledně dalších ve smlouvě sjednaného plnění, zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 146 odst. 1 o.s.ř., a přestože to byl v daném případě žalovaný, kdo měl ve věci převážný úspěch soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů nepřiznal, neboť žalovanému žádné náklady ve spojení s tímto řízením nevznikly.