7 C 143/2022-30 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

Žalobce se domáhal po žalovaném svou žalobou, uplatněnou u soudu dne 30. 9.2021, zaplacení žalované částky z titulu nezaplacení zápůjčky, kterou žalovanému poskytl právní předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba], [IČO]. Právní předchůdce žalobce uzavřel se žalovaným 27. 8. 2017 smlouvu o zápůjčce č. 651761697, na základě které mu poskytl zápůjčku ve výši 14 000 Kč. Spolu s touto částkou se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce ještě 12 283 Kč (celkem tedy 26 283 Kč), což představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výš 2 504 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 29% ročně, odměna za zpracování a doručení ve výši 3 888 Kč a částka za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti) ve výši 5 891 Kč Částku 26 283 Kč se žalovaný zavázal uhradit právnímu předchůdci žalobce v 60ti týdenních splátkách po 439 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 21. 10. 2018. Žalovaný, ale sjednané splátky řádně a včas nehradil, když poslední splátka byla z jeho strany uhrazena 18. 9. 2017. Žalovaný na dlužnou částku uhradil 1 000 Kč. Právní předchůdce žalobce úvěruschopnost žalovaného posoudil tak, že provedl vyhodnocení informací získaných od žalovaného, který byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly zaznamenány do karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části zákaznické karty nazvané ověřené dokumenty, mezi které patří pracovní smlouva, výplatní pásky za poslední tři měsíce a nájemní smlouva. Žalovaný se k jednání, ke kterému byl řádně předvolán, nedostavil, a protože včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti; vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů (§ 101 odst. 3 o.s.ř.). Ze smlouvy o zápůjčce č. 651761697 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným dne 27. 8. 2017 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce žalovanému poskytl spotřebitelský úvěr ve výši 14 000 Kč, za který se žalovaný zavázal žalobci zaplatil poplatky ve výši 12 283 Kč, tedy právnímu předchůdci žalobce vrátit 26 283 Kč v 60ti týdenních splátkách po 439 Kč. Ze zákaznické karty žalovaného bylo zjištěno, že žalovaný při žádosti o výše uvedený úvěr se prokázal občanským průkazem, uvedl, že je svobodný, bydlí v nájmu, má jednu vyživovací povinnost, pracuje jako zedník, jeho průměrný čistý měsíční příjem činí 22 600 Kč a jeho měsíční výdaje činí 3 000 Kč. Právní předchůdce žalobce tyto údaje ověřil pracovní smlouvou, výplatními páskami za tři měsíce a výpisem z bankovního účtu. Nahlédnutím do soudního systému ISAS bylo zjištěno, že u zdejšího soudu bylo mimo jiné vedeno řízení pod sp. zn. 12 C 157/2018 ve věci žalobce [právnická osoba] proti žalovanému, o zaplacení, ze kterého bylo zjištěno, že žalobce v této věci poskytl žalovanému finanční prostředky na základě smlouvy ze dne 3. 8. 2017, v řízení sp. zn. 13 C 9/2020 ve věci žalobce [právnická osoba] proti žalovanému, o zaplacení, žalovaný uplatňoval po žalovaném plnění na základě smlouvy uzavřené dne 24. 8. 2017. Soud projednávanou věc posoudil podle § 2395 o. z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (§ 86 odst. 2 věta druhá). Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z tohoto ustanovení vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5.3.2020, sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručenou v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnost dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Soud má za to, že mezi právním předchůdcem žalobcem a žalovaným nebyla platně uzavřena smlouva o úvěru, která je předmětem tohoto řízení, neboť právní předchůdce žalobce řádně nezjišťoval úvěruschopnost žalovaného, když v řízení nebyly předloženy žádné doklady, ze kterých právní předchůdce žalobce skutečnosti o úvěruschopnosti žalovaného zjišťoval a soud neuvěřil tomu, že by výdaje žalovaného činily pouze 3 000 Kč měsíčně, zejména proto, když měl vyživovací povinnost k jiné osobě, bydlel v nájmu, a jak je uvedeno shora, měl další závazky k plnění. Soud má tedy za to, že právní předchůdce žalobce povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele - žalovaného splácet spotřebitelský úvěr nesplnil a úvěr žalovanému poskytl v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru. Protože právní předchůdce žalobce žalovanému poskytl na tuto neplatnou smlouvu 14 000 Kč, což žalovaným nebylo sporováno, na kterou žalovaný zaplatil 1 000 Kč, obohatil se žalovaný na úkor právního předchůdce žalobce ve smyslu § 2993 o. z., když právní předchůdce žalobce plnil, aniž tu byl platný závazek. A protože v řízení bylo prokázáno, že následně byla předmětná pohledávka za žalovaným dle § 1879 občanského zákoníku postoupena na žalobce, uložil nyní soud žalovanému povinnost zaplatit dlužnou částku k rukám žalobce, když dle § 1880 občanského zákoníku přitom platí, že postoupením pohledávky nabývá postupník (zde žalobce) také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Žalobce má tedy právo na vrácení toho, co jeho právní předchůdce plnil žalovanému, tedy na částku 13 000 Kč a soud uložil žalovanému povinnost žalobci tuto částku zaplatit spolu s požadovanými zákonnými úroky z prodlení, na které má žalobce coby věřitel dle § 1970 o. z. nárok. Výši těchto úroků z prodlení stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb., dle kterého výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Protože žalobce má tedy právo pouze na to co plnil jeho právní předchůdce na neplatnou smlouvu, byla žaloba ohledně dalších ve smlouvě sjednaného plnění, zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o.s.ř., a protože v dané věci nelze hovořit o převážném úspěchu některého z účastníků, bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá na náhradu nákladů řízení právo.