7 C 158/2022-48 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

Žalobce se domáhal po žalovaném svou žalobou, uplatněnou u soudu dne 26. 4. 2022, zaplacení žalované částky z titulu nezaplacení úvěru, který byl žalovanému poskytnut právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], [IČO]. Právní předchůdce žalobce uzavřel se žalovaným 27. 3. 2020 smlouvu o úvěru č. 593332001, na základě které žalovanému poskytl úvěr ve výši 6 000 Kč, které se žalovaný zavázal právnímu předchůdci žalobce vrátit spolu s příslušenstvím do 19. 6. 2020. Žalovaný, ale sjednanou částku právnímu předchůdci řádně a včas neuhradil, a tím mu vznikla povinnost zaplatit právnímu předchůdci žalobce smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné jistiny za každý den prodlení. Pohledávka za žalovaným byla následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 12. 2021 převedena na žalobce, a změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 16.12.2021 (viz. čl. 8). Celková hodnota pohledávky činila ke dni postoupení 9 150 Kč a sestávala z nesplacené jistiny ve výši 6 000 Kč, nesplacené smluvní pokuty ve výši 3 000 Kč a neuhrazené paušální náhrady nákladů na upomínání ve výši 150 Kč. Žalovanému byl text smlouvy o úvěru zaslán na e-mailovou adresu a z těchto dokumentů žalovaný jakožto spotřebitel získal potřebné informace a vysvětlení, aby si mohl posoudit nabízený úvěr z hlediska své potřeby a finančních možností. Žalovaný se k jednání, ke kterému byl řádně předvolán, nedostavil, a protože včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti; vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů (§ 101 odst. 3 o.s.ř.). Ze smlouvy o úvěru č. 593332001 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce coby úvěrujícím a žalovaným coby úvěrovaným dne 27. 3. 2020 ve znění smlouvy ze dne 20. 5. 2020 bylo zjištěno, že žalovanému byl právním předchůdcem žalobce poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 6 000 Kč, který se žalovaný zavázal žalobci uhradit do 19. 6. 2020. Soud projednávanou věc posoudil podle § 2395 o. z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (§ 86 odst. 2 věta druhá). Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z tohoto ustanovení vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5.3.2020, sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručenou v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnost dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Soud má za to, že mezi právním předchůdcem žalobcem a žalovaným nebyla platně uzavřena smlouva o úvěru, která je předmětem tohoto řízení, neboť právní předchůdce žalobce vůbec nezjišťoval úvěruschopnost žalovaného, tuto povinnost přenesl na samotného žalovaného, když na něm nechal posouzení nabízeného úvěru z hlediska své potřeby a finančních možností. Soud má tedy za to, že právní předchůdce žalobce povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele - žalovaného splácet spotřebitelský úvěr nesplnil a úvěr žalovanému poskytl v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru. Protože právní předchůdce žalobce žalovanému poskytl na tuto neplatnou smlouvu 6 000 Kč, což žalovaným nebylo sporováno, na kterou žalovaný ničeho nezaplatil, obohatil se žalovaný na úkor právního předchůdce žalobce ve smyslu § 2993 o. z., když právní předchůdce žalobce plnil, aniž tu byl platný závazek. A protože v řízení bylo prokázáno, že následně byla předmětná pohledávka za žalovaným dle § 1879 občanského zákoníku postoupena na žalobce, uložil nyní soud žalovanému povinnost zaplatit dlužnou částku k rukám žalobce, když dle § 1880 občanského zákoníku přitom platí, že postoupením pohledávky nabývá postupník (zde žalobce) také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Žalobce má tedy právo na vrácení toho, co jeho právní předchůdce plnil žalovanému, tedy na částku 6 000 Kč a soud uložil žalovanému povinnost žalobci tuto částku zaplatit spolu s požadovanými zákonnými úroky z prodlení, na které má žalobce coby věřitel dle § 1970 o. z. nárok. Výši těchto úroků z prodlení stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb., dle kterého výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Protože žalobce má tedy právo pouze na to co plnil jeho právní předchůdce na neplatnou smlouvu, byla žaloba ohledně dalších ve smlouvě sjednaného plnění, zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o.s.ř., a protože byl žalobce v řízení úspěšný ze 32 %, přiznal mu soud právo na náhradu nákladů v tomto poměru. Náklady řízení žalobce sestávají ze zaplaceného soudního poplatku z návrhu na zahájení řízení v částce 400 Kč, odměny advokáta za tři úkony právní služby po 200 Kč a náhrady hotových výdajů k těmto úkonům po 100 Kč dle § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb. a 21% DPH ve výši 189 Kč Celkem tedy 1 489 Kč a 32% z této částky činí 476,50 Kč, které je žalovaný povinen nahradit žalobci.