3 C 12/2023-189 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobkyně podaly dne 21. 3. 2023 žalobu ve věci výše rubrikované. Domáhaly se nahrazení souhlasu žalovaného s uzavřením smlouvy o vydání náhradních pozemků [číslo] [číslo] a [číslo] v kat. území [obec]. V průběhu řízení omezily žalobu o pozemky [číslo], [číslo] a [číslo], takže se nadále domáhaly již jen vydání náhradních pozemků [číslo]. 2. Žalobkyně tvrdily, že mají restituční pohledávku na náhradu za nevydané pozemky. Obě jsou právními nástupci svojí zemřelé matky [jméno] [příjmení]. Ta byla vlastnicí rozsáhlého zemědělského majetku v [obec], v katastrálních územích [část obce] a [část obce], a byla donucena k jeho převodu na stát. [žalovaný] rozhodl o nárocích žalobkyní rozhodnutím [číslo jednací], a to ve vztahu k původní PK parc. č. část [číslo], role, k.ú. [část obce], [územní celek] (nyní dle KN parc. [číslo] části parc [číslo]) o výměře 13 704 m2 – tento pozemek byl převeden na stát na základě kupní smlouvy [číslo jednací] ze dne 3. 12. 1969; dále rozhodnutím [číslo jednací], a to ve vztahu k původní PK parc. č. část [číslo], zahrada, k.ú. [část obce], [územní celek] (dle písemné identifikace [stát. instituce] ze dne 1. 10. 2002 KN parc. [číslo] části parc. [číslo]) o výměře 10 147 m2 – tento pozemek byl převeden na stát ve výměře 6 672 m2 na základě kupní smlouvy ze dne 11. 6. 1973, část předmětného pozemku o výměře 82 m2 byla převedena na stát na základě kupní smlouvy ze dne 13. 9. 1976 a část předmětného pozemku o výměře 3 393 m2 byla převedena na stát na základě kupní smlouvy ze dne 19. 9. 1976; dále rozhodnutím [číslo jednací], a to ve vztahu k původní PK parc. č. část [číslo], role, k.ú. [část obce] (nyní dle KN parc. [číslo]) o výměře 5 068 m2 – bylo převedeno na stát na základě kupní smlouvy ze dne 3. 12. 1969. Mezi stranami již proběhlo několik soudních sporů, v nichž soudy všech instancí (včetně dovolací) uznaly existenci restitučních nároků žalobkyní a rozhodly o liknavém a svévolném postupu žalovaného a o výši hodnoty restitučních nároků žalobkyní (7224000 Kč). V současnosti ještě několik sporů probíhá a zbývá uspokojit zbytek restitučních nároků. Zaběhnutá praxe mezi stranami je taková, že žalobkyně nechají zpracovat ocenění vybraných náhradních pozemků a žalovaný poté zkontroluje toto ocenění. 3. Obě strany učinily tato tvrzení nespornými. Z nesporného tvrzení soud vychází (ve smyslu ust. § 120 odst. 3 občanského soudního řádu). V tomto řízení tak soud již neřešil otázku existence restitučních nároků oprávněných osob a vychází zde ze závěrů soudů v obdobných řízeních mezi týmiž účastníky – rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 27. 6. 2019, č. j. 15 C 38/2019-355, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 1. 2020, č. j. 19 Co 302/2019-701, když závěry soudů aproboval Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 9. 2020, č. j. 28 Cdo 2555/2020-1168. Soudy uznaly za liknavý a svévolný postup žalovaného (i s přihlédnutím k počínání jeho předchůdce, [stát. instituce]) při uspokojování restitučního nároku žalobkyní, když zjistily, že žalovaný i přes aktivní přístup žalobkyní bez ospravedlnitelného důvodu ztěžoval jejich uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků), a to zejména v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku (cena odňatých pozemků prokázaná znaleckým posudkem vypracovaným znaleckým ústavem [právnická osoba], v řízení před soudy nižších stupňů mnohonásobně převyšuje ocenění provedené žalovanou, na němž žalovaný setrval i poté, co si v roce 2008 sám nechal zpracovat znalecký posudek k ocenění restitučního nároku žalobkyní znalcem [příjmení] [jméno] [příjmení], který rovněž daný nárok ocenil v podstatně vyšší částce v porovnání s oceněním provedeným samotným žalovaným, následkem čehož do současné doby nedošlo zcela k jeho uspokojení, pročež se žalovaný ocitl v mnohaletém prodlení, a tak následkem liknavého postupu žalovaného nebylo možno po žalobkyních spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět jejich žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků. 4. Pokud jde o ocenění restitučního nároku žalobkyní, soudy zjistily, že odejmuté pozemky bylo třeba ocenit jako stavební pozemky, protože již v době jejich odnětí státem počítala územně plánovací dokumentace s vybudováním sídliště na těchto pozemcích včetně jejich napojení na inženýrské sítě a občanské vybavenosti, přičemž tato výstavba byla v následujících letech realizována). 5. Obě strany sporu učinily nespornou aktuální výše neuspokojených restitučních nároků obou žalobkyní - u žalobkyně a) 132408,80 Kč, u žalobkyně b) 559014,45 Kč, když žalobkyně měly za to, že jejich nároky jsou ještě o 260016,50 Kč vyšší u každé z nich a žalovaná strana toto již neučinila nesporným. 6. Dále strany sporu učinily nesporným, že žalovaná strana je příslušná hospodařit s pozemky výše uvedenými. 7. Žalobkyně doložily cenu náhradních pozemků posudkem [titul] [jméno] [příjmení], znalkyně z oboru Ekonomika, odvětví Ceny a odhady. Z něho soud zjistil cenu pozemků [číslo], [číslo] a trvalých porostů na nich se nacházejících jako 14397,95 Kč a cenu pozemku [číslo] včetně trvalých porostů jako 103901,90 Kč. Žalovaná strana neměla námitek proti ocenění. 8. Žalovaná strana uplatnila námitky proti převoditelnosti vybraných náhradních pozemků. Namítla, že pozemky jsou dotčeny obdobnou žalobou ve věci 6 C 191/2022. Všechny pozemky není možné zemědělsky obhospodařovat, když se nacházejí na území CHKO [název], dále že pozemky nemají smluvně zajištění přístup, když k nim nevede veřejná komunikace, dále u pozemku [číslo] namítla jeho malou rozlohu a nemožnost zemědělského využití, když je veden jako neplodná půda, dále tvrdila, že pozemek [číslo] na sobě nese cesty na jiné pozemky. Hrozí zde tedy vznik soudních sporů, když ony cesty nejsou smluvně zajištěny. 9. Naproti tomu žalobkyně upozornily, že pozemky přímo sousedí s pozemkem [číslo], na kterém se nachází veřejná cesta. Námitky stran umístění pozemků na území CHKO [název], stran malé rozlohy pozemku [číslo] a jeho evidenci jako neplodné půdy označily jako irelevantní. 10. Podle ust. § 4 odst. 1, 4 zákona č. 229/ 1991, o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále již jen zákon o půdě) platí, že oprávněnou osobou je státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 způsobem uvedeným v § 6 odst. 1. V případě, že zemřela oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání majetku před vydáním rozhodnutí podle § 9, přechází nárok na dědice. Podle ust. § 6 odst. 1 písm. k) téhož zákona platí, že oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku skutečností dále vymezených pod písmeny a – u. Podle ust. § 14 odst. 1, druhé věty téhož zákona náleží oprávněné osobě náhrada za pozemek, který se podle tohoto zákona nevydá a za který nebyl poskytnut jiný pozemek. Podle ust. § 17 odst. 3 písm. a) téhož zákona platí, že nemovitosti ve vlastnictví státu, na které nebylo ve lhůtě uvedené v § 13 uplatněno právo na vydání, může pozemkový úřad převést do vlastnictví oprávněných osob k uspokojení jejich nároku na náhradu podle § 14 až 16 nebo § 20. Postup pro převod náhradních pozemků oprávněným osobám je upraven v ust. § 11a zákona o půdě jako převod na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. V případě většího počtu oprávněných zájemců o pozemek se pak veřejná nabídka mění v soutěž, v níž uspěje ten, kdo nabídl zaplacení vyšší ceny za pozemek (ust. § 11a odst. 9 zákona o půdě). 11. Žalobkyně dále opřely svůj nárok o ustálenou rozhodovací praxi českých soudů. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02 konstatoval, že nároky podle ust. § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 229/1991 Sb.) mají přednost před postupem prodejem pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb. Pokud nárok podle zákona č. 229/1991 Sb. nebyl dlouhodobě uspokojen, mají soudy zkoumat, zda nešlo ze strany žalovaného o libovůli či dokonce svévoli při plnění jeho závazku. Žaloba na převod konkrétního pozemku může v takovém případě představovat jediný prostředek proti libovůli. Ústavní soud konstatoval, že [státní instituce] neplní úkoly státu, které mu byly svěřeny zákonem, tj. neuspokojuje dostatečně rychle a v dostatečné kvalitě restituční nároky oprávněných osob. Tento stav stále platí. Je sám o sobě neúnosný a hrozí ve vztahu ke stěžovatelům vznikem další křivdy; na tom nemůže nic změnit žádná sofistikovaná argumentace odpovědných orgánů veřejné moci, odvolávající se tu na nutnost rovného přístupu k restituentům, jinde zase na změnu zákona, vykládaného bez dalšího pouze pomocí doslovné interpretace. V témže nálezu Ústavní soud též uvedl, že účelem ust. § 11 odst. 2 zákona č. 229/1