6 C 45/2023-47 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 1. 12. 2022 se žalobce po žalované domáhal zaplacení 15.678 Kč a zákonného úroku z prodlení jdoucího z uvedené částky od 2. 9. 2017 do zaplacení s tvrzením, že se jedná o nesplacenou část úvěru poskytnutého na základě smlouvy uzavřené dne 22. 7. 2016 mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba]. Předchůdce žalobce poskytl žalované na základě této smlouvy úvěr ve výši 15.000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit celkem 26.100 Kč v 58 pravidelných týdenních splátkách po 450 Kč. Pohledávka z úvěrové smlouvy byla postoupena žalobci. Jak uvedl žalobce ve sdělení ze dne 27. 4. 2023, žalovaná zaplatila na úvěr celkem 10.422 Kč. 2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila. 3. Soud nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v obdobné věci projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020 Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka. 4. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, jenž na tuto věc dopadá, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 5. Jak uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí,„ judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 6. Soud ve věci nařídil jednání, ke kterému se žalobce ani žalovaná nedostavili. Soud tak nemohl poučit žalobce podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti prokázat své tvrzení (obsažené ve sdělení ze dne 27. 4. 2023) o tom, že jeho předchůdce prověřil úvěruschopnost žalované pohovorem s ní a nahlédnutím do přístupných registrů. Nepřítomnost žalobce na jednání jde z procesního hlediska k jeho tíži (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2528/2010). 7. Ze smlouvy o půjčce (založené na č. l. 4 soudního spisu) soud zjistil, že předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba], poskytl žalované dne 22. 7. 2016 hotovostní úvěr v částce 15.000 Kč vyplacený v okamžiku podpisu smlouvy. Ve smlouvě byly dojednány poplatky v celkové výši 11.100 Kč za poskytnutí úvěru, sestávající z částky 3.000 Kč na poplatku za administrativní činnosti, 2.100 Kč na úroku a 6.000 Kč na poplatku za hotovostní inkaso splátek. Téhož dne byla sepsána také karta zákazníka, obsahující údaje o žalované a jejích majetkových poměrech. Z karty (na č. l. 5 soudního spisu) vyplývá, že žalovaná při sjednávání půjčky uvedla, že jejím příjmem je invalidní důchod ve výši 9.680 Kč a dále mzda z brigády (jak patrno z rukou připsané poznámky v dolní části karty) ve výši 7.500 Kč. Žalovaná uvedla, že její výdaje sestávají z 4.500 Kč na nájemném a inkasu, 8.600 Kč na výdajích za domácnost a 300 Kč na spoření nebo pojištění. Z karty vyplývá také deklarovaný příjem ve výši 7.000 Kč na alimentech, přičemž tato částka byla započítána do celkových příjmů žalované, aniž by bylo vzato v potaz, že jde o prostředky určené pro dítě (v kartě žalovaná uvedla jedno nezaopatřené dítě a bydlení v samostatné domácnosti). V kartě je dále zaškrtnuto, že předchůdce žalobce ověřil uvedené údaje z výpisů z účtu, pracovní smlouvy, nájemní smlouvy, SIPO a výměry důchodu. Žádný z těchto dokumentů ale žalobce soudu nepředložil a soud tak nemá za prokázané, že by z nich předchůdce žalobce skutečně vycházel (resp. že je měl při posuzování úvěruschopnosti žalované vůbec k dispozici). 8. Soud konstatuje, že deklarované výdaje ve výši 4.500 Kč za nájemné a 8.600 Kč na samostatnou domácnost s jedním nezaopatřeným dítětem naprosto neodpovídají obecné zkušenosti o nutných výdajích na živobytí. Z tvrzení žalobce o tom, že majetkové poměry žalované předchůdce žalobce ověřoval (jen) pohovorem s žalovanou (a nahlédnutím do přístupných rejstříků) je patrné, že předchůdce žalobce nevěnoval řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalované, neboť takové prověření je s odkazem na shora citovaný právní názor (viz bod 5 tohoto odůvodnění) nedostatečné. 9. S odkazem na výše uvedené nelze než uzavřít, že smlouva o půjčce uzavřená mezi předchůdcem žalobce a žalovanou je absolutně neplatná. 10. Protože z provedených důkazů vyplynulo, že předchůdce žalobce poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč, avšak smlouva o půjčce byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalované došlo ke dni předání hotovosti k bezdůvodnému obohacení ve výši 15.000 Kč ve smyslu § 2991 o. z. (neboť žalovaná obdržela majetkový prospěch bez právního důvodu). Žalobce v žalobě tvrdil, že žalovaná zaplatila na úvěr celkem 10.422 Kč. Žalobce má tak nárok na vrácení rozdílu mezi částkou, kterou vyplatil žalované jeho právní předchůdce (15.000 Kč), a tím, co bylo na dluh uhrazeno (10.422 Kč), tedy na částku 4.578 Kč. 11. Žalobci vznikl také nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku a § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobce předložil soudu a soud provedl k důkazu podací arch ze dne 31. 10. 2022 (č. l. 13), který se s největší pravděpodobností vztahuje k předžalobní výzvě z téhož dne (na č. l. 6). Soud zadal číslo zásilky z podacího archu do systému sledování zásilek České pošty, s.p., a zjistil, že zásilka byla žalované doručována dne 1. 11. 2022 a poté, co adresátka nebyla zastižena, byl dopis uložen na poště. 12. Prvním okamžikem, kdy se žalovaná mohla prokazatelně seznámit s existencí dluhu vůči žalobci, je den 2. 11. 2022. Nejpozději další den mohla žalovaná na dluh plnit, a protože tak neučinila, dostala se od 4. 11. 2022 s plněním dluhu do prodlení. Soud proto žalobci přiznal zákonný úrok běžící ode dne 4. 11. 2022 do zaplacení. 13. Ve zbytku, tj. co do všech ostatních nároků, jež žalobce spojoval se smlouvou, která byla shledána neplatnou, soud žalobu zamítl. 14. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náleželo žalované, té ale žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly. Proto soud o nákladech řízení rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.