7 C 394/2022-53 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

Žalobce se domáhal po žalovaném svou žalobou, uplatněnou u soudu dne 11. 10. 2022, zaplacení žalované částky z titulu nezaplacení úvěru, který žalovanému poskytl právní předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba], [IČO], na základě smlouvy o úvěru č. 938002002 uzavřené dne 26. 1. 2021 ve výši 10 600 Kč. Žalovaný následně využil svého práva na navýšení úvěru a načerpal úvěr v celkové výši 25 000 Kč, který měl být splacen nejpozději do 14. 1. 2022, a smluvní úrok ve výši 3 987 Kč splatný do 14. 2. 2022 Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek právního předchůdce žalobce, na kterých si žalovaný vybral dle své vlastní volby dostupné parametry – výši požadovaného úvěru a termín splatnosti a seznámil se s veškerými poplatky za poskytnutí úvěru a s úroky spojeným s požadovaným úvěrem. Žalovaný, ale do data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Právní předchůdce žalobce smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 3. 2021 (viz čl. 12) pohledávku za žalovaným postoupil na žalobce a předmětem žalobního návrhu je pohledávka ve výši 28 987 Kč, sestávající z nesplacené jistiny úvěru ve výši 25 000 Kč a ze smluvního úroku ve výši 3 987 Kč. Protože se žalovaný k nařízenému jednání, ke kterému byl řádně předvolán, nedostavil ani včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti; vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů (§ 101 odst. 3 o.s.ř.). Ze smlouvy o úvěru č. 938002002 uzavřené mezi společností [právnická osoba], [IČO] a žalovaným dne 19. 3. 2021 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobce 28 987 Kč. Soud projednávanou věc posoudil podle § 2395 o. z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (§ 86 odst. 2 věta druhá). Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z tohoto ustanovení vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5.3.2020, sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručenou v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnost dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Soud už jen z tvrzení žalobce dospěl k závěru, že mezi jeho právním předchůdcem a žalovaným nebyla uzavřena platná smlouva o úvěru, která je předmětem řízení, když právní předchůdce žalobce při jejím uzavření nezjišťoval úvěruschopnost a nesplnil povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a úvěr mu poskytl v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru. Protože, ale právním předchůdcem žalobce bylo plněno na tuto neplatnou smlouvu finanční částkou ve výši 25 000 Kč, na kterou žalovaný doposud ničeho neuhradil a právní předchůdce žalobce postoupil svou pohledávku za žalovaným na žalobce, obohatil se žalovaný na úkor žalobce ve smyslu § 2993 o. z., když právní předchůdce žalobce plnil, aniž tu byl platný závazek. Žalobce coby právní nástupce poskytovatele má právo na vrácení toho, co jeho právní předchůdce plnil. Žalovaný na poskytnuté plnění ničeho nezaplatil a k vrácení tak zbývá poskytnutých 25 000 Kč, které mu soud uložil žalobci zaplatit spolu s požadovanými zákonnými úroky z prodlení, na které má žalobce coby věřitel dle § 1970 o. z. nárok. Výši těchto úroků z prodlení stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb., dle kterého výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Protože žalobce má tedy právo pouze na to co plnil na neplatnou smlouvu, byla žaloba ohledně dalších ve smlouvě sjednaných smluvních úroků zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o.s.ř., a protože žalobce byl v řízení úspěšný ze 72 %, když se po žalovaném domáhal zaplacení 28 987 Kč a přiznáno mu bylo 25 000 Kč, je povinností žalovaného nahradit žalobci náklady řízení v tomto poměru. Náklady řízení žalobce v částce 2 612 Kč, sestávají ze zaplaceného soudního poplatku z návrhu na zahájení řízení ve výši 1 160 Kč, odměny advokáta za tři úkony právní služby a náhrady hotových výdajů k těmto úkonům (3x 300 Kč a 3x 100 Kč) dle § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb. a 21% DPH ve výši 252 Kč 72% z částky 2 612 Kč pak činí 1 881 Kč.