13 C 176/2024-23 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku celkem 13 699,2 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru č. , číslo smlouvy, , na základě které poskytl žalovanému úvěr ve výši 7 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal splatit úvěr včetně sjednaných úroků formou pravidelných měsíčních splátek. Žalovaný splátky řádně a včas neuhradil.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí či má se za to, že souhlasí.4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , číslo smlouvy, ze dne 23. 5. 2022, jakož i z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru z téhož dne a ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr soud zjistil, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru. Ve smlouvě se právní předchůdce žalobkyně zavázal, že poskytne žalovanému finanční prostředky ve výši 7 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit právnímu předchůdci žalobkyně a spolu s tím zaplatit i příslušenství úvěru ve výši 6 691 Kč, složené ze smluvního úroku, částky za zpracování úvěru, částky za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení. Žalovaný se zavázal celkovou dlužnou částku původnímu věřiteli uhradit ve 52týdenních splátkách ve výši jedné splátky 294 Kč.5. Ze žádosti o úvěr ze dne 23. 5. 2022 soud zjistil, že žalovaný uvedl v žádosti o úvěr svůj celkový měsíční příjem v částce ve výši 21 888 Kč, což doložil právnímu předchůdci žalobkyně výplatními páskami za měsíc březen a duben 2022. Dále uvedl, že jeho odhadované výdaje činí částku 9 000 Kč. Tyto prohlášení stvrdil na žádosti svým podpisem.6. Soud má za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru splnil zákonnou povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka ještě před uzavřením smlouvy. Proto soud na smlouvu hledí jako na smlouvu platnou ve smyslu aktuální judikatury vyšších soudů, vyjádřené například v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80: Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a přílohy ke smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 má soud za prokázané, že pohledávka právního předchůdce žalobkyně byla řádně postoupena žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 29. 9. 2024.8. Z dopisu ze dne 29. 9. 2023 adresovanému žalovanému má soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, a to nejpozději do deseti dnů od doručení tohoto přípisu.9. Z tabulky umoření ze dne 2. 10. 2023 má soud za prokázané, že žalovaný na dluh ničeho neuhradil.10. Z výzvy před podáním žaloby ze dne 28. 3. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky nejpozději do 12. 4. 2024. Ani po této výzvě žalovaný ničeho neuhradil.11. Skutečnosti vyplývající ze shora popsaných provedených důkazů neobsahují rozpory, a proto je soud vzal za svá skutková zjištění.12. Podle § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen občanský zákoník) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.13. Podle § 1970 o. z. může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.14. Podle § 2 nařízení vlády 351/2013 Sb. v platném znění, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž k prodlení došlo, zvýšené o osm procentních bodů.15. Na základě provedených důkazů soud dospěl k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a následujících občanského zákoníku, na kterou dopadá i právní úprava daná zákonem 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, jakož i ustanovení občanského zákoníku o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem (§ 1810 a násl. občanského zákoníku). Právní předchůdce žalobkyně jakožto úvěrující své povinnosti z této smlouvy splnil, když žalovanému poskytl sjednanou částku. Pohledávka právního předchůdce žalobkyně byla řádně postoupena žalobkyni. Naopak žalovaný coby úvěrovaný svým povinnostem z této smlouvy nedostál, neboť řádně a včas nehradil sjednané splátky úvěru, které v sobě zahrnovaly jak příslušnou část jistiny úvěru, tak i příslušnou část sjednaných úroků. Proto mohla žalobkyně požadovat po ža