13 C 239/2024-29 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 12 848 Kč s příslušenstvím z titulu nesplacení úvěru poskytnutého žalovanému. Tvrdil, že jeho právní předchůdce, , právnická osoba, , uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalovanému částku 12 000 Kč. Tato částka byla převedena bezhotovostním převodem na účet žalovaného. Žalovaný sjednanou částku neuhradil.2. Následně vzal žalobce žalobu částečně zpět, a to co do smluvní pokuty ve výši 1 848 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 2 860 Kč, s odůvodněním, že tak činí po zvážení situace.3. Podle § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění, dále jen o.s.ř., může žalobce (navrhovatel) za řízení vzít žalobu zpět, a to zcela nebo zčásti. Podle odst. 2 téhož ustanovení je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, případně v rozsahu zpětvzetí, zastaví.4. Protože žalobce vzal svou žalobu ohledně původně žádaného smluvního úroku a smluvní pokuty zpět, soud řízení v tomto rozsahu postupem dle § 96 o.s.ř. zastavil (výrok I).5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Nedostavil se ani k jednání soudu, ke kterému byl včas a řádně předvolán, aniž by z důležitého důvodu požádal o odročení jednání, a proto soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti; vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů (dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění, dále jen o.s.ř.).6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , číslo smlouvy, ze dne 31. 7. 2023 včetně obchodní podmínek , právnická osoba, pro poskytování úvěrů splatných jednorázově soud zjistil, že žalovaný a právní předchůdce žalobce uzavřeli smlouvu o úvěru na základě které se právní předchůdce žalobce zavázal poskytnout žalovanému bezhotovostním převodem na účet žalovaného, ověřeného platbou 0,01 Kč, částku 12 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku dané společnosti vrátit jednou splátkou do třiceti dnů a současně jí zaplatit i úrok při sazbě 279,83 % ročně vyčíslený částkou 2 760Kč.7. Z výpisů z účtu ze dne 31.7.2023 má soud za prokázané, že dne 31. 7. 2023 byla žalovanému poskytnuta částka 12 000 Kč.8. Z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek a společného prohlášení o uzavření dílčí smlouvy o postoupení pohledávek má soud za prokázané, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobce,9. Z dopisu ze dne 29. 2. 2024 má soud za prokázané, že žalobce informoval žalovaného o nabytí pohledávky a vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky.10. Z dopisu ze dne 20.5.2024 má soud za prokázané, že před podáním žaloby byl žalovaný žalobcem vyzván k úhradě žalované částky s příslušenstvím s tím, že byl výslovně upozorněn na následnou možnost vymáhání dluhu soudní cestou.11. Na základě provedených důkazů soud dospěl k následujícímu skutkovému závěru. Společnost , právnická osoba, uzavřela se žalovaným prostřednictví prostředků elektronické komunikace na dálku smlouvu, ve které se zavázala žalovanému poskytnout částku 12 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku dané společnosti vrátit a zaplatit jí sjednaný úrok 279,83 % ročně, vyčíslený částkou 2 760Kč. Délka splatnosti byla stanovena na 30 dnů, tedy datum splatnosti nastal dne 30.8. 2023. Žalovaný uhradil celkem 1 000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla následně smluvně postoupena na žalobce, což bylo žalovanému oznámeno. Žalobce vymáhal dlužnou částku včetně příslušenství po žalovaném jednak třemi telefonickými hovory, tak i písemnou upomínkou a tzv. předžalobní upomínkou, ve které upozornil žalovaného na následnou možnost vymáhání dluhu soudní cestou.12. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba ve znění částečného zpětvzetí je částečně důvodná.14. V řízení bylo prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., na kterou dopadala i právní úprava daná zákonem 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění. Ve smlouvě o úvěru byla sjednána úroková sazba ve výši 279,83 % ročně, což je mnohonásobně víc než sazba, jaká je uvedena pro daný typ spotřebitelského úvěru a dané období ve statistice České národní banky. Soud tak považuje sjednanou úrokovou sazbu za rozpornou s dobrými mravy. Rozpor sjednané výše úroku s dobrými mravy je v daném případě natolik zjevný, že způsobuje absolutní neplatnost ujednání dle § 588 o. z. Soud přitom uzavírá, že tato neplatnost se netýká pouze ujednání o výši úroku, ale celé smlouvy, neboť nelze ve smyslu § 576 a § 577 o. z. předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.15. Podle § 2395 o.z. je smlouva o úvěru smlouvou úplatnou, povinnost k zaplacení úroku za poskytnutí peněžních prostředků je její podstatnou náležitostí. Soudu je z jeho činnosti známo, že právní předchůdce žalobce jako poskytovatel úvěrů uzavírá smlouvy o úvěru s ujednáním o úrocích obdobně vysokých, jako v této věci. Bez ujednání o neobvykle vysokých úrocích by právní předchůdkyně žalobce tuto smlouvu neuzavřela, neboť na sjednávání nepřiměřeně vysokých úroků je založen její obchodní model. Obdobný závěr zaujaly opakovaně odvolací soudy, a to např. v rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 22 Co 197/2019 či Městského soudu v Praze 17 Co 271/2020.16. Proto soud uzavřel, že předmětná smlouva o úvěru je z důvodu sjednání zjevně nemravného úroku absolutně neplatná podle § 588 o.z. jako celek. V takovém případě však již nelze přistoupit ani k moderaci sjednaného úroku podle ustanovení § 577 o. z. K neplatnosti podle § 588 o.z. je přitom soud povinen přihlédnout i bez návrhu, tedy bez ohledu na pasivitu strany žalované.17. Soud tedy nárok žalobce posoudil dle § 2991 a násl. o. z., zejména § 2993 o. z., jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení, neboť zde došlo k plnění, aniž by tu byl platný závazek.18. Úrok pak i soud přiznal ode dne 29. 5. 2024, tedy od data, kdy byla na základě domněnky doručení, doručená předžalobní výzva žalobce žalované. Tento den se žalovaný dozvěděl o tom, že ho žalobce vyzýval k zaplacení dlužné částky a měl bezdůvodné obohacení vydat.19. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého poměřoval úspěch a neúspěch procesních stran. Do celkového úspěchu i neúspěchu byl dle ustálené judikatury (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) započten i rozsah přiznaného, resp. nepřiznaného příslušenství, přičemž pro účely výpočtu poměru úspěchu soud vyčíslil výši běžících úroků i úroků z prodlení ke dni vyhlášení tohoto rozsudku. V dané věci byl poměr úspěchu takřka shodný, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.