3 C 110/2024-56 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobce podal dne 11. 3. 2024 žalobu ve věci výše rubrikované. Domáhal se splacení úvěru. Tvrdil, že dne 30. 10. 2023 uzavřel se žalovaným úvěrovou smlouvu č. 9282452. Téhož dne mu poskytl dohodnutých 27500 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobci 46000 Kč ve 40 splátkách po 1150 Kč měsíčně. Nesplácel, a tak žalobce sesplatnil úvěr dohodnutým způsobem dne 26. 1. 2024. Žalovaný je v prodlení se zaplacením.2. Žalovaný se ničím nebránil.3. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. (ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku)4. Soud ověřil z úvěrové smlouvy dohodu stran výše popsanou (uzavření smlouvy zaplacením verifikační platby 1 Kč na účet žalobce, výši úvěru 30000 Kč, jeho splatnost - jak výše popsáno, výši dohodnutých úroků, oprávnění věřitele k sesplatnění nespláceného úvěru, jeho právo na paušální náhradu nákladů na upomínky, po 100 Kč a na smluvní pokutu 499 Kč za prodlení se splátkou a 0,1% denně z neuhrazeného zůstatku úvěru po splatnosti). Poskytnutí úvěru soud ověřil z dokladu o bezhotovostním převodu na účet žalované – převedeno 27500 Kč s tím, že zbývajících 2500 Kč bude rovnou převedeno na účet zprostředkovatele úvěru jako jeho odměna. Z historického výpisu z úvěrového účtu žalované plyne, že nic nesplatil. Žalobce prokázal, že splnil zákonnou povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka ještě před uzavřením smlouvy, když se nespolehl pouze na informace poskytnuté žalovaným, ale prověřil si jeho osobní a majetkové poměry lustrací v insolvenčním rejstříku, v nebankovním registru klientských informací, vyžádal si od něho nájemní smlouvu (pro ověření nákladů na bydlení) a výplatní lístky (pro ověření výdělků). Na základě takového ověření mohl rozumně předpokládat, že žalovaný je schopen splatit úvěr dle dohody. Proto soud na smlouvu hledí jako na smlouvu platnou ve smyslu aktuální judikatury vyšších soudů, vyjádřené, například, v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80: Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.5. Posuzovaný případ je sporem ze smlouvy o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2048 o. z. platí, že smluvní strany si mohou sjednat smluvní pokutu pro případ porušení smluvené povinnosti, buď v určité výši, nebo sjednat způsob, jak se výše smluvní pokuty určí. Věřitel může požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Podle ust. § 122 odst. 3 zákona 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů činí nejvyšší přípustná výše všech uplatněných smluvních pokut ½ výše spotřebitelského úvěru nejvýše však 200000 Kč. Žalobce splnil svoji povinnost, když poskytl žalovanému úvěr. Žalovaný porušil svoji povinnost, když nesplácel dohodnuté splátky. Proto žalobce sesplatnil úvěr 26. 1. 2024 a žalovaný je povinen jej splatit. Žalovaný je v prodlení se zaplacením jistiny 30000 Kč, úroků kapitalizovaných částkou 2013 Kč za dobu do 11. 3. 2024 a dále jdoucích dohodnutou procentní sazbou 27,28 ročně, nákladů na odeslání 3 upomínek o zaplacení (po 100 Kč) a smluvní pokuty 1497 Kč za prodlení se zaplacením 3 splátek (3x 499 Kč) a smluvní pokuty 1400 Kč (0,1 % z 32013 Kč denně za dobu od 27. 1. 2024 do 5. 3. 2024). Uplatněná smluvní pokuta ještě nedosáhla maximální přípustné výše (zde 15000 Kč). Žalobci vznikl nárok i na úroky z prodlení ve smyslu ust. § 1970 občanského zákoníku: Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. (ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) Proto soud vyhověl žalobě.6. Podle ust.§ 142 zákona 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů soud přizná účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.7. Právním předpisem upravujícím výši náhrady nákladů je vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Podle ust. § 6 odst. 1 advokátního tarifu se výše mimosmluvní odměny stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal. Podle ust. § 7 advokátního tarifu činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty: do 500 Kč. 300 Kč, přes 500 Kč do 1000 Kč. 500 Kč, přes 1000 Kč do 5000 Kč. 1000 Kč, přes 5000 Kč do 10 000 Kč.. 1500 Kč, přes 10 000 Kč do 200 000 Kč. 1500 Kč a 40 Kč za každých započatých 1000 Kč, o které hodnota převyšuje 10 000 Kč,