3 C 27/2026-53 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobce podal dne 13. 1. 2026 žalobu ve věci výše rubrikované a domáhal se splacení úvěru. Tvrdil, že dne 18. 1. 2025 uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru č. 25224523 a poskytl mu revolvingový úvěr s možností postupného čerpání až do výše 27700 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr v denních splátkách, od 17. 2. 2025 do 12. 7. 2026. Žalovaný si dále při sjednávání smlouvy zvolil službu “, Anonymizováno, ”, za poplatek. Žalobce poskytl žalovanému 11000 Kč dne 18. 1. 2025, dále 6000 Kč dne 26. 1. 2025 a dále 10644 Kč dne 28. 2. 2025, vždy převodem na jeho bankovní účet , č. účtu, . Žalovaný se zavázal splácet úvěr pravidelnými denními splátkami, splatil však pouze 64,67 Kč, a dluží tak jistinu 27579,33 Kč, dále poplatek za vyplacení tranší úvěru 520,22 Kč, dále úrok 30614,50 Kč. Dále se žalovaný zavázal pro případ prodlení k zaplacení smluvní pokuty 0,1 % denně z dlužné částky. Žalobce uplatnil smluvní pokutu pouze za prvních 90 dnů prodlení. Za dobu od 6. 4. 2025 do 5. 7. 2025 tak dluží na smluvní pokutě 865,54 Kč. Žalobce tak požadoval 58714,05 Kč + 865,54 Kč a dále úroky z prodlení vyjádřené procentní sazbou 11,5 % p. a. z 28099,55 Kč, za dobu od 8. 7 2025 do zaplacení.2. Žalovaný se ničím nebránil.3. Z předložených listin, zejména z nepodepsané smlouvy, kopie občanského průkazu a průvodních vysvětlujících listin (informace pro spotřebitele, souhlas se zpracováním osobních údajů, předpis denních splátek, údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru) soud zjistil, že žalovaný jednal za pomoci prostředků elektronické komunikace na dálku se žalobcem o uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. Předložená smlouva neobsahuje podpis ani jiný nezaměnitelný identifikátor žalovaného (např. číselný kód, heslo, parafu apod.) a ani doklad o přidělení takového identifikátoru žalovanému. Tudíž nelze mít za prokázané, že skutečně došlo k uzavření smlouvy. Listina, na níž je namísto podpisu uvedeno „Klient“ a „Tímto podepisuji“, není dostatečným dokladem o podpisu žalovaného.4. Vedle toho žalobce neprokázal, že by splnil zákonnou povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka tak, jak mu ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Předložil soudu pouze interní doklad nazvaný Výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti , právnická osoba, ., v němž uvedl, že žalovaný žije v 2členné domácnosti, kde druhý člen nemá vlastní příjmy. Má ověřený měsíční příjem 24889 Kč, neuvedl žádné měsíční výdaje, žalobce odhadl jeho minimální měsíční výdaje na 9036,66 Kč a dovodil tak disponibilní příjem 7900 Kč. Dále uvedl, že prověřil žalovaného ve veřejně dostupných rejstřících BRKI, NRKI, ISIR, CEE a v evidenci neplatných dokladů. Dále předložil soupis příjmů žalovaného za rok před uzavřením smlouvy, jak je zjistil z výpisu z bankovního účtu žalovaného a uvedl k tomu zjištěný měsíční příjem 24889 Kč. Předložené doklady nejsou dostatečnými důkazy o posouzení schopnosti dlužníka splácet úvěr, s odbornou péčí, protože zcela pomíjejí výdajovou stránku peněžní bilance žalovaného. Jen na základě znalosti příjmů nelze usoudit na schopnost či neschopnost splácet. Těžko usoudit, z jakých příjmů vlastně žalobce vycházel při výpočtu průměrného příjmu žalovaného, když předložený seznam obsahuje na 170 příjmových položek, převážně v řádu stovek Kč. Ani jiné skutečnosti nedokládají schopnost dlužníka splácet – např. dlouhodobé splácení, jak je soudu známo z jiných případů. Takové poznatky nemá soud ani z úřední činnosti. Z opatrovnických řízení je soudu známo, že žalovaný je nezaměstnaný od r. 2023, žije ze sociálních dávek, má 3 děti. Z rozvodového řízení 3 C 198/2024 je soudu známo, že žalovaný trpí psychickými problémy a léčí se. A že v r. 2024 jej bývalý manžel vypudil ze společného bytu, i s dětmi (lidově řečeno „vyhodil na ulici“). V takovém kontextu je zřejmé, že posouzení schopnosti splácet úvěr nebylo provedeno s odbornou péčí. (Je otázkou, zdali při distanční formě vůbec mohlo být provedeno s odbornou péčí.) Proto soud na smlouvu hledí jako na smlouvu neplatnou, ve smyslu konstantní judikatury vyšších soudů, vyjádřené, například, v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80: Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze , právnická osoba, ) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Získané informace pak mají posoudit s odbornou péčí, nikoliv je pouze shromáždit a dále nehodnotit. V současnosti (od 29. 5. 2022) pak jde u § 87 odst. 1 s. ú. o neplatnost výslovně absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu.5. Ze zprávy , Anonymizováno, , Anonymizováno, soud ověřil, že na účet žalovaného byly převedeny částky výše popsané, v lednu a únoru 2025.6. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. (ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) Věřitel však poskytl žalovanému plnění bez platné smlouvy, a proto lze uvažovat pouze o nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení jako nároku na vrácení bezdůvodně vyplacené (a dosud nesplacené) částky 27644 Kč. Žalovaný splatil pouze 64,67 Kč, a tak dluží žalobci 27579,33 Kč. Povinnost žalovaného vydat bezdůvodné obohacení plyne z ust. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů: Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvo