10 C 26/2018-256 — Okresní soud v Semilech

1. Předmětem řízení byl nárok žalobce na určení vlastnictví k pozemku uvedenému ve výroku I tohoto rozsudku (dále případně jen„ předmětný pozemek“). Tvrzeno bylo, že je na něm postavená [příjmení] bouda, jejímž je žalobce vlastníkem. Vlastnické právo k předmětnému pozemku, ačkoli ve prospěch žalobce dosud není evidováno v katastru nemovitostí, přešlo na žalobce ze zákona, a to dle § 14 zák. č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zák. č. 157/2000 Sb. (dále případně jen„ Zákon“), neboť žalobce je občanským sdružením (nyní spolkem), jehož hlavním předmětem činnosti je činnost tělovýchovná a sportovní. Zároveň předmětný pozemek je zastavěn uvedenou [příjmení] boudou, sloužící k provozování sportu členů žalobce i široké veřejnosti. Podle stanov žalobce je jeho cílem také vytvářet materiální, organizační a metodické podmínky pro bezpečný a volný pohyb v přírodě. Působí pro organizované a neorganizované turisty. [příjmení] [příjmení] na předmětném pozemku spolu s vedlejšími stavbami a zařízeními je sportovním zařízením, a předmětný pozemek touto chatou zastavěný nemůže sloužit ničemu jinému, než opět sportu. Sportoviště či sportovní zařízení nelze chápat úzce a nelze souhlasit s tvrzením žalovaného, že v případě [příjmení] boudy jde o komerční zařízení a neslouží sportu. Ve směru hodnocení předmětného pozemku, zastavěného uvedenou chatou, argumentoval žalobce odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3011/2006 a následující rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 514/08, podle nějž byl i protipěchotní bunkr shledán sportovištěm v okamžiku, kdy slouží jako branně sportovní základna a ubytovací komplex pro sportovní aktivity členů spolku. Žalobce je neziskový spolek, nejde o obchodní korporaci, je dle stanov povinen a oprávněn provozovat turistické chaty a zabezpečovat tak svým členům a široké turistické veřejnosti služby a ochranu, kterou v přírodě potřebují. Uvedený charakter byl u [příjmení] boudy splněn i v rozhodné době – 1. 1. 2003. 2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ke dni účinnosti Zákona mu nepříslušelo právo hospodaření s předmětným pozemkem, toto vzniklo až na základě smlouvy o předání majetku státu uzavřené 22. 10. 2009. Předmětný pozemek se nachází na území národního parku, částečně v I., částečně ve II. zóně; ve vztahu k tomuto stavu poukázal žalovaný na novelu zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny z roku 2017. Pozemky v těchto lokalitách nelze užívat k jiným účelům než uvedeným v zákoně o ochraně přírody a krajiny. Předmětný pozemek nemohl, a to zejm. ke dni účinnosti Zákona, sloužit sportovním účelům. Za provozování sportu není možné považovat horskou chatu [příjmení] bouda, využívanou především ke komerčním účelům, i v době nabytí účinnosti Zákona již byla pronajata podnikatelskému subjektu. Argumentace žalobce výší ceníku za ubytování není rozhodná, jelikož i jiné objekty v [anonymizováno] poskytují ubytování v obdobných cenových podmínkách. Z ničeho, včetně webových stránek [příjmení] boudy není seznatelné, že jde o zařízení výlučně pro turistiku zaštiťovanou žalobcem. Odkaz žalobce na případ řešený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3011/2006 je nepřípadný, jelikož skutkově šlo o jinou situaci, kdy protipěchotní bunkr sloužil skutečně k provozování sportu. 3. Okresní soud ve věci nejprve rozhodl rozsudkem ze dne 25. června 2020, č. j. 10 C 26/2018 – 155, kterým žalobu zamítl. Vycházel z hodnocení, že žalobce je vlastníkem [příjmení] boudy (spolu s vedlejší stavbou) a že mu podle hospodářské smlouvy z roku 1991 svědčilo právo bezplatného trvalého užívání předmětného pozemku transformované následně na bezúplatnou výpůjčku (§ 59 zák. č. 219/2000 Sb.). Dále bylo shledáno, že žalobci právo výpůjčky k předmětnému pozemku svědčilo ve smyslu § 14 Zákona, a to k rozhodnému datu 1. 1. 2003, že byl (je) občanským sdružením působícím v oblasti tělovýchovy a sportu. Zamítavé rozhodnutí bylo založeno na názoru, že se na projednávaný případ uplatní dále ustanovení § 23 zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném od 1. 6. 2017, podle něhož nebylo lze na území národních parků (kde se nachází i předmětný pozemek) zcizit pozemky ve vlastnictví státu. Citované ustanovení pak bylo zohledněno jako bezvýjimečný zákaz zcizování státního majetku na území národních parků, tudíž žaloba byla z tohoto důvodu zamítnuta, aniž by byl řešen další skutkově zásadní problém věci, totiž, zda předmětný pozemek představuje sportovní zařízení ve smyslu úpravy zák. č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu. 4. K odvolání žalobce byl rozsudek okresního soudu zrušen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. března 2021, č. j. 17 Co 174/2020 – 190 Odvolací soud přisvědčil námitkám odvolatele zejména v tom, že na projednávanou věc se zákaz zcizování pozemků ve vlastnictví státu na území národních parků dle § 23 odst. 1 zák. č. 114/1992 Sb. nepoužije. Vysvětleno bylo, že úprava tohoto zákazu se týká toliko zcizování majetku ve smyslu převodu, nikoliv přechodu vlastnictví podle zákonné úpravy. Přitom žalobce se domáhá, a z části – jak bylo výše uvedeno již v závěrech okresního soudu – pro to splnil i zákonné podmínky, určení vlastnického práva deklaratorním rozhodnutím, tedy za situace, kdy vlastnické právo na něj přešlo (nikoliv bylo převedeno právním jednáním) přímo ze zákona, tj. dle § 14 Zákona již k 1. 1. 2003. Upravený přechod vlastnického práva nebyl podmíněn ani sepsáním protokolu o předání a převzetí majetku dle § 15 téhož zákona do konce roku 2003. Další argumentaci pro nemožnost aplikace zákazu převodu pozemků ve vlastnictví státu na území národních parků dle § 23 odst. 1 zák. č. 114/1992 Sb. uvedl odvolací soud odkazem na princip zákazu zpětné účinnosti zákona, konkrétně pravé retroaktivity, to proto, že ustanovení § 23 odst. 1 zák. č. 114/1992 Sb. se stal platným a účinným až od 1. 6. 2017, tudíž při přechodu vlastnického práva ve smyslu § 14 Zákona již k 1. 1. 2003 by omezení tohoto přechodu následným ustanovením § 23 zák. č. 114/1992 Sb. představovalo onu pravou retroaktivitu. Okresnímu soudu bylo uloženo dále se zabývat posouzením okolností, které jsou pro rozhodnutí ve věci určující, tj. zjevně zejména, zda předmětný pozemek představoval sportovní zařízení, které ke dni 1. 1. 2003 převážně či úplně sloužilo k provozování sportu. 5. Žalobce dále setrval na podané žalobě. Zopakoval podstatná skutková tvrzení ohledně toho, že podle něj na něj vlastnictví k předmětnému pozemku přešlo dle § 14 Zákona ze zákona k 1. 1. 2003, tedy, že k tomuto pozemku měl k citovanému datu právo užívání, resp. výpůjčky, že je občanským sdružením (aktuálně spolkem) působícím v oblasti tělovýchovy a sportu, přičemž předmětný pozemek je zastavěn zařízením – [příjmení] boudou, sloužící k provozování tělovýchovy a sportu. Tato bouda desítky let slouží k tomu, že vytváří zázemí pro pěší i lyžařské turisty, pro osoby věnující se dalším sportovním aktivitám (běžecký sport, cykloturistika, skialpinismus, vysokohorská turistika), pozemek je celý boudou zastavěn, tudíž nemůže sloužit jinému účelu než sportu. Žalobce připomněl judikaturu zmíněnou již v prvním odstavci odůvodnění rozsudku o tom, že nelze pojem sportovní zařízení vykládat úzce, dále zmínil, že definicí sportu se zabýval i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2013, č. j. 15 Afs 1/2011-140, vycházející z rozsudku Soudního dvora Evropské unie z 21. 2. 2013, C [číslo], kterým byla řešena předběžná otázka, zda lze považovat za provozování sportu nebo tělesné výchovy ve smyslu článku 132 odst. 1 písm. m) směrnice 2006/112 [příjmení] ze dne 28. 11. 2006 (o společném systému daně z přidané hodnoty) také neorganizované, nesoustavné a rekreační sportovní aktivity. Konkrétně turistika totiž je součástí tělesné kultury (pod níž patří i sporty jako terénní běh, lyžování, orientační běh, cyklistika atd.), její význam je primárně zdravotní, pohyb jedince ve vnějším prostředí má příznivý vliv na jeho zdraví. Sekundárním významem turistiky pak je výchova jedince nejen ve vztahu k přírodě, ale i k socializaci a soběstačnosti. Aby takový sport mohl být provozován v přírodě, musí pro něj být vytvořeny podmínky, a tyto žalobce vytváří právě prostřednictvím vlastněných horských bud a chat (vedle turistického značení cest pro pěší i cyklisty). K tomuto provozování žalobce zároveň potřebuje odborných znalostí a příslušných povolení, a jestliže sám není obchodní korporací a takovými znalostmi vybaven, musí boudy a chaty provozovat prostřednictvím třetích osob (v projednávané věci byla [příjmení] bouda již od roku 1992 provozována prostřednictvím nájemců). Provozování bud a chat představuje vedlejší hospodářskou činnost žalobce. Přesto si [příjmení] bouda dlouhá léta zachovává charakter strategické horské chaty exponované v horském terénu a plní významnou funkci pro bezpečné uskutečňování horských túr mnoha ti