10 C 161/2021-135 — Okresní soud v Semilech

1. Předmětem řízení byl návrh žalobkyně na placení výživného ze strany žalovaného – k datu podání žaloby 30. 9. 2021 coby manžela žalobkyně – ve výši 7 500 Kč měsíčně. Účastníci přes manželství uzavřené 27. 11. 2010 spolu od dubna 2021 nežijí a nehospodaří, žalobkyně se odstěhovala s dětmi ze společné domácnosti do bytové jednotky domu svých rodičů, k datu podání žaloby již probíhalo řízení o rozvod. Žalobkyně nemá své vlastní úspory, naopak úspory z doby před manželstvím – 650 000 Kč – byly použity na úhradu dluhů žalovaného z doby výstavby jeho domu, žalovaný však nesplnil příslib, že po uzavření manželství polovinu uvedeného domu věnuje žalobkyni. Nedodržení příslibu představovalo pro žalobkyni výrazné zklamání a přemíru stresu. V době soužití účastníků nebyla žalobkyně zaměstnána s ohledem na péči o obě nezletilé děti a výraznou pracovní vytíženost žalovaného. V řízení o úpravě poměrů nezl. dětí se žalobkyně dozvěděla, že příjem žalovaného (oproti jejímu předpokladu 50 000 Kč měsíčně) dosahuje více než 60 000 Kč. Sama není schopna se živit, od odchodu ze společné domácnosti pracuje na zkrácený úvazek, aby zajistila péči o obě děti. Proto – a se zohledněním stanovené výše výživného na nezl. [jméno] (10 let, 8 000 Kč měsíčně) a nezl. [jméno] (téměř 8 let, 7 000 Kč měsíčně) – žádala žalobkyně průměr uvedeného výživného pro svoji osobu, byť ani tak dle ní nebude životní úroveň obou účastníků shodná. Žalovanému i při placení takového výživného bude zůstávat cca 35 000 Kč měsíčně, má k dispozici rodinný dům, ve kterém byla vedena společná domácnost, není morální, aby nemalý výdělek používal pouze pro své potřeby. Na straně žalobkyně nebyly přítomny příčiny, které by způsobily krizi manželství; ostatně žalobkyně po odstěhování zjistila, že manžel měl zřejmě delší dobu trvající vztah s jinou ženou. K námitce žalovaného, že tento po celou dobu soužití živil rodinu a manželka se odmítla – zejm. po rodičovské dovolené – podílet prací na vytváření příjmů rodiny, žalobkyně vysvětlovala, že vzhledem k nepřítomnosti žalovaného v domácnosti vykonávala péči o děti a starala se o domácnost a dům; přesto se snažila sehnat brigádní výdělek na víkendy, s čímž žalovaný nesouhlasil, chtěl, aby žalobkyně byla o víkendech doma. V roce 2020 i 2021 se rekvalifikací snažila dobrat pracovního uplatnění na nižší pracovní úvazek (asistent pedagoga, následně sociální pracovnice), uplatnění v prvním případě pak nezískala vzhledem k odstěhování dítěte, jemuž měl být asistent přiřazen, dále též vzhledem k uzavření škol při opatření proti šíření covid-19. Po provedeném řízení žalobkyně připomněla, že s ohledem na nesplnění slibu žalovaným o převodu části domu (a na to, že nemá k dispozici ani 650 000 Kč, jimiž se podílela na úhradě dluhů žalovaného) nemá možnost si aktuálně obstarat vlastní bydlení. V řízení bylo vyvráceno tvrzení žalovaného, že se žalobkyně odmítla podílet na finančním zajišťování rodiny. Do nedávné doby pro útlý věk dětí účastníků bylo nemyslitelné, aby žalobkyně pracovala v oboru kuchař/číšník na ranních či nočních 12 hodinových směnách. Žalobkyně vynaložila rekvalifikací úsilí o získání zaměstnání na částečný úvazek; práci asistenta pedagoga zmařily objektivní důvody, obratem však absolvovala kurz sociálního pracovníka, po němž (a krátce po odchodu ze společné domácnosti) nastoupila na místo odpovídající kvalifikaci, resp. následně při neshodě se zaměstnavatelem sehnala od 1. 2. 2022 pozici vedoucí pokojských, kde pracuje pouze na ranní směny. Tato pozici v době uzavření hotelů či výrazného omezení jejich provozu v důsledku proticovidových opatření nebyla k dispozici. Žalobkyně měla za to, že by měly být zohledněny i širší časové souvislosti, tj. poměry účastníků i před podáním žaloby. V nich, jakož i v předmětné době každopádně nebyla hmotná a kulturní úroveň účastníků jako manželů shodná. Žalovaný se ve volném čase věnuje svým koníčkům, zakoupil si novou lyžařskou výbavu, jeho kontakty s dětmi se staly sporadické, je schopen si platit tři varianty spoření, zatímco žalobkyně se odchodem ze společné domácnosti dostávala do hlubších dluhů, nebyla schopna si naspořit ničeho. 2. Žalovaný považoval žalobu za zcela neopodstatněnou, navrhl její zamítnutí. Poukazoval jednak na to, že manželka svévolně a zcela nenadále opustila společnou domácnost. Pokud by se tak nestalo, mohli do rozvodu bydlet ve společné domácnosti, čímž by náklady na nejméně bydlení, ale i další potřeby, se rozmělnily mezi oba manžele. Zdůraznil, že po celou dobu soužití rodinu živil převážně on, a to i za cenu přesčasů, tento tlak se podepsal na jeho psychice, byl nucen užívat léky pro spaní. Po ukončení rodičovské dovolené žalobkyně tuto žádal, aby si našla práci, případně jen na částečný úvazek; tomu se ona bránila s poukazem na to, že jí nastavená situace vyhovuje. Uvedené bylo důvodem hádek účastníků a vedlo k rozvratu manželství. Okolnost, kdy žalobkyně v žalobě tvrdí neschopnost sama se živit, je dle žalovaného výsledkem jejího vlastního rozhodnutí nepracovat na plný úvazek. Podle žalovaného mohla žalobkyně i v předmětné době pracovat za hodnotnější odměnu, neboť k dispozici byla řada pracovních míst i v sektoru restauračních a ubytovacích služeb bez ohledu na situaci covid 2019. V závěru řízení žalovaný zdůraznil, že požadavek výživného je ze strany žalobkyně rozporný s dobrými mravy, to při odchodu žalobkyně ze společné domácnosti, ve které mohla setrvat, čímž by se oba účastníci podíleli finančně i prací na společném hospodaření. Žalobkyně odešla náhle, svévolně, bez možnosti žalovaného na odchod se připravit, odvezla si s sebou řadu vybavení domácnosti. Podle žalovaného žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by se její životní úroveň z doby soužití účastníků změnila odchodem ze společné domácnosti. V příjmech žalobkyně figurují částky výživného pro děti (část z něho je nepochybně mířena i na náklady bydlení dětí, jejich stravu atd.), přídavky na děti; žalobkyně užívá osobní automobil, který si sama z automobilů účastníků zvolila, k dispozici má byt o rozloze 100 m2 s minimálními náklady, zatímco veškeré platby vztahující se k dosud společnému bydlení v původní rodinné domácnosti musí po odstěhování žalobkyně platit nadále žalovaný. Nepravdivá byla její žalobní tvrzení o absenci úspor, když jen na stavebním spoření má částku přesahující 200 000 Kč. Zohlednitelným není tvrzení žalobkyně, že nebyla schopna se sama živit, neboť aktivně nevyužila nabídku celé řady pracovních míst, sama zvolila zaměstnání na zkrácený úvazek, ostatně ani nežádala náhradu cestovních výdajů od předchozího zaměstnavatele, ač by na to dle zákoníku práce měla nárok. Žalobkyně mohla – jako stovky jiných matek malých dětí – pracovat na plný úvazek; pokud tak nečinila, měla oproti žalovanému k dispozici více volného času, což rovněž představuje kritérium pro poměřování hmotné a kulturní úrovně obou účastníků (nikoli jen mechanické matematické zohledňování částek plynoucích z příjmů a výdajů). Žalovaný tráví týdně v souvislosti se zaměstnáním 50 a více hodin, denně do zaměstnání dojíždí, k uspokojování svých potřeb má mnohem méně volného času, který navíc po odchodu žalobkyně ze společné domácnosti musí vyplňovat i pracemi, které dříve zastávala v domácnosti žalobkyně. Tvrzení žalobkyně o absenci příčin rozvratu manželství na její straně (resp. i o poměru žalovaného s jinou ženou) bylo vyvráceno (resp. nebylo prokázáno) zjištěnou příčinou v řízení o rozvod manželství – shledány byly na stranách obou účastníků. Žalovaný brojil proti tomu, aby se podílel na výdajích žalobkyně, které případně vynaložila v důsledku odstěhování se ze společné domácnosti, ve které mohla setrvat do rozvodu manželství, měl za to, že žalobkyně začala po opuštění společné domácnosti vydávat částky výrazně přesahující předchozí celorodinné výdaje. 3. Na základě jednotlivých provedených důkazů soud zjistil dále popsané skutkové okolnosti. 4. Ze spisu zdejšího soudu sp. zn. 9 Nc 1336/2021 soud zjistil, že v řízení o péči o nezletilé děti účastníků bylo rozhodnuto dne 8. září 2021 rozsudkem č. j. 9 Nc 1336/2021-64, který nabyl právní moci 27. 10. 2021, a to tak, že soud jím mimo jiné rozhodl o úpravě poměrů dětí pro dobu před rozvodem i po rozvodu manželství rodičů. Schválil dohodu rodičů, podle níž jsou děti svěřeny do péče žalobkyně. Dále rozhodl meritorně bez dohody rodičů o výživném ze strany žalovaného jako otce nezletilých dětí, a to tak, že mu uložil povinnost platit výživné ve výši 7 000 Kč měsíčně na nezletilého [jméno], [datum narození] a ve výši 8 000 Kč měsíčně na nezletilou [jméno], [datum narození], a to s účinností od 1. 4. 2021. Z obsahu odůvodnění tohoto rozhodnutí je patrno, že soud vycházel z toho, že příjem žalovaného jako otce je v uvedenou dobu průměrně měsíčně 64 387 Kč, když to žalobkyně jako matky toliko 9 586 Kč. Žalobkyně se proti vydanému rozhodnutí, a to mimo jiné proti výroku o výši výživného, nejprve odvolala, následně však vzala své odvolání zpět; rozsudek tudíž nabyl právní moci – jak bylo vý