10 C 14/2022-182 — Okresní soud v Semilech

1. Předmětem řízení byl nárok žalobce na zaplacení odstupného ve výši 254 994,48 Kč (s příslušenstvím uvedeným ve výroku I. rozsudku). Žalobce tvrdil, že pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy počínaje 19. 8. 2014 jako dělník ve výrobě, od 13. 11. 2018 byl v pracovní neschopnosti, přičemž následně lékařským posudkem MUDr. [jméno] [příjmení] (vedoucí oddělení nemocí z povolání Krajské nemocnice v [právnická osoba]) [značka automobilu] 2020 ze dne 1. 6. 2020 (dále případně jen„ Lékařský posudek“) byla nemoc žalobce – již k datu počátku pracovní neschopnosti 13. 11. 2018 – uznána jako nemoc z povolání, vzniklá během trvání pracovního poměru u žalované. Lékařský posudek byl poté potvrzen (k návrhu žalované na přezkum) rozhodnutím Krajského úřadu [územní celek] (odbor zdravotnictví jako orgán věcně a místně příslušný podle § 28 odst. 4 písm. b) zák. č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů) ze dne 22. 7. 2021, [číslo jednací], OZ [anonymizováno] 2020 [spisová značka]. Žalovaná ale vyhotovila ke dni 28. 4. 2020 písemnou výpověď vůči žalobci s odkazem na § 52 písm. c) zákoníku práce pro prezentovanou organizační změnu, která měla být účinná od 1. 7. 2020, a v důsledku níž se měla stát pracovní pozice žalobce jako zaměstnance nadbytečnou. Žalobci byla citovaná výpověď předána dne 29. 4. 2020. Žalobce však byl již dne 24. 4. 2020 pracovnělékařským posudkem ze dne 24. 4. 2020 MUDr. [jméno] [příjmení] (závodní lékař žalované) zneschopněn vykonávat práci sjednanou pracovní smlouvou, a to s tím, že otázku eventuální nemoci z povolání má dořešit Oddělení nemocí z povolání Krajské nemocnice [právnická osoba] (viz následně vydaný a shora uvedený Lékařský posudek z 1. 6. 2020). Pracovní poměr žalobce podle výpovědi měl skočit uplynutím výpovědní lhůty dne 30. 6. 2020. Žalobce však podle § 72 dle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce neplatnost výpovědi napadl u soudu, přičemž zdejší soud rozsudkem ze dne 22. 6. 2021, č. j. 10 C 160/2020-72 rozhodl o neplatnosti výpovědi. Žalobce sice nejprve oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, avšak později své stanovisko změnil. Pracovní poměr žalobce tak ve smyslu § 69 odst. 3 písm. a) zákoníku práce skončil fikcí dohody ke dni 30. 6. 2020. Žalobce ovšem nesměl u žalované konat sjednanou práci pro nemoc z povolání, proto mu dle něj náleží dle § 52 písm. d) a § 67 odst. 2 ZP odstupné ve výši dvanáctinásobku průměrného měsíčního výdělku. Žalovaná mu neuhradila ničeho, a to ani trojnásobek takového výdělku, když takové odstupné by jinak žalobci náleželo v souladu s výpovědním důvodem – ovšem dle neplatné výpovědi – v § 52 písm. c) ZP. Žalobce dovozoval – s podporou odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (dále jen NS ČR) sp. zn. 21 Cdo 5825/2016, že žalovaná měla buď povinnost rozvázat s ním pracovní poměr podle výpovědního důvodu dle § 52 písm. d) ZP (nikoli dle fiktivního důvodu dle § 52 písm. c) ZP), neboť si byla v době před podáním výpovědi vědoma toho, že žalobce je minimálně ohrožen nemocí z povolání, jelikož již 8. 10. 2019 a 22. 1. 2020 se u žalované jako zaměstnavatele konalo šetření Krajskou hygienickou stanicí k ověření podmínek vzniku onemocnění žalobce pro účely posouzení nemoci z povolání, přičemž obě šetření se konala za účasti žalované. Dále před nástupem žalobce zpět do práce z dočasné pracovní neschopnosti byl žalobce vyslán na mimořádnou lékařskou prohlídku, kdy dne 24. 4. 2020 závodní lékař žalované konstatoval jednak to, že žalobce není ze zdravotních důvodů schopen vykonávat práci dělníka v potravinářské výrobě v riziku prachu, dále to, že otázku eventuální nemoci z povolání musí dořešit příslušné oddělení nemocí z povolání. Žalobce měl za to, že jestliže v jeho případě byla z hlediska jeho zdravotního stavu dána neschopnost vykonávat další práci pro nejméně ohrožení nemocí z povolání, pak by měl být ohledně nároku na odstupné dle příslušné judikatury (viz dále) zkoumán skutečný důvod rozvázaní pracovního poměru, kterým dle žalobce byl právě jeho zdravotní stav – nejméně ohrožení nemocí z povolání. Žalovaná, pokud žalobce nepřevedla na jinou práci, mohla s ním pracovní poměr rozvázat jen dohodou nebo výpovědí dle § 52 písm. d) ZP. Žalobce na podporu svého nároku odkázal na řadu dalších rozhodnutí NS ČR, a to jednak sp. zn. 21 Cdo 1276/2016 (z něhož citoval, že nesmí-li zaměstnanec konat dosavadní práci pro onemocnění nemocí z povolání a odmítne-li konat jinou práci, kterou mu zaměstnavatel nabídl, nebo nechce-li konat jinou práci, na kterou ho zaměstnavatel převedl bez jeho souhlasu, nejsou tyto skutečnosti na újmu jeho práva na odstupné náležející mu dle § 67 odst. 2 ZP při rozvázání pracovního poměru. Odkázal na rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 983/2013, podle jehož právní věty Zaměstnanci, který uzavřel se zaměstnavatelem dohodu o rozvázání pracovního poměru, přísluší – bez ohledu na to, co bylo v této dohodě uvedeno jako důvod rozvázání pracovního poměru a zda byl v době uzavření dohody zařízením závodní preventivní péče vydán lékařský posudek o způsobilosti zaměstnance k práci - odstupné ve výši nejméně dvanáctinásobku průměrného výdělku, jestliže bude zjištěno, že zaměstnanec v době uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru nesměl pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení nemocí z povolání dále konat dosavadní práci a že tato okolnost byla skutečným důvodem rozvázání pracovního poměru účastníků, a jestliže – byly-li důvodem zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance k výkonu dosavadní práce pracovní úraz nebo onemocnění nemocí z povolání - se zaměstnavatel zcela nezprostil své odpovědnosti za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem nebo nemocí z povolání podle ustanovení § 367 odst. 1 zák. práce. Dále dle žalobce jeho nárok na odstupné je podporován i rozhodnutími NS ČR sp. zn. 21 Cdo 4578/2017 a 21 Cdo 5825/2016 (dovozoval povinnost žalované vypovědět žalobci pracovní poměr jen dle § 52 písm. d) ZP, nepřevedla-li jej – při nejméně podezření na nemoc z povolání – na jinou práci). Pokud jde o výši nároku žalobce, vycházel tento z okolnosti, že žalovaná, která mu z titulu vzniku nemoci z povolání plnila prostřednictvím pojišťovny některé nároky s touto nemocí spojené (bolestné a náhradu ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti), uvedla v příslušném formuláři pro pojišťovnu průměrný hrubý denní výdělek žalobce po dobu pracovní neschopnosti částkou 977,44 Kč. Odkázal na ustanovení § 356 odst. 2 ZP a za použití průměrného hodinového hrubého výdělku 122,18 Kč (977,44 Kč: 8 hodin), počtu 40 hodin týdne a průměrného počtu týdnů v měsíci 4,348 dospěl k průměrnému měsíčnímu hrubému výdělku ve výši 21 249,54 Kč, následně k jeho dvanáctinásobku na v řízení požadovaných 254 994,48 Kč. Splatnost odstupného tvrdil ke dni 15. 7. 2020 jako dni, jenž byl nejbližším výplatním termínem určeným u zaměstnavatele pro výplatu mzdy nebo platu s ohledem na to, že pracovní poměr žalobce skončil k 30. 6. 2020. 2. Žalovaná po celou dobu řízení s žalobou nesouhlasila, navrhovala její zamítnutí. Zdůrazňovala, že pracovní poměr žalobce byl ukončen – v důsledku určení výpovědi ze dne 28. 4. 2020 soudem jako neplatné a absence zájmu žalobce být dále u žalované zaměstnáván – fikcí dohody dle § 69 odst. 3 písm. a) ZP, tj. také bez konkrétního důvodu, a nikoli výpovědí dle § 52 písm. d) ZP nebo dohodou z takového důvodu tak, aby žalobce dle § 67 odst. 2 ZP mohl mít nárok na jím požadované odstupné. Podle žalované tedy skončí-li pracovní poměr dohodou, má zaměstnanec právo na odstupné jen tehdy, jestliže k dohodě došlo z důvodů uvedených v § 52 písm. a) – d) ZP, což však nenastalo v případě žalobce; zde šlo o fikci dohody bez uvedení důvodu. Žalovaná nesouhlasila ani s argumentací žalobce odkazující na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 4578/2017, neboť – jak bylo uvedeno – žalobci nebyl (oproti projednávané věci, kde zaměstnavatel využil výpovědní důvod dle § 52 písm. e) ZP) pracovní poměr rozvázán výpovědí z důvodu § 52 písm. d), ani písm. e) ZP. Zároveň měla za to, že vzhledem k tomu, že v řízení o neplatnosti výpovědi dané žalobci nebyl výpovědní důvod přezkoumáván (skutečný výpovědní důvod nebyl řešen) – není možné tvrdit, že skutečným důvodem pro skončení pracovního poměru byla zdravotní nezpůsobilost zaměstnance. Žalovaná zopakovala, že u žalobce šlo o fikci dohody bez uvedení důvodu. Odkaz žalobce na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 5825/2016, z nějž dovozoval povinnost žalované rozvázat pracovní poměr výpovědí dle § 52 písm. d) ZP a nikoli dle § 52 písm. c) ZP, považovala žalovaná rovněž za nepřípadný, neboť taková povinnost pro žalovanou nevyplývá ze zákona, což dle ní potvrdilo rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 4328/2018 (které ostatně samo odkazuje na zmiňované rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 5825/2016) v němž dovolací soud uvedl mimo jiné, že„ nemůže-li zaměstnanec konat dosavadní práci ze zdravotních důvodů, zákon zaměstnavateli neukládá, zda má postupovat podle ust. § 41 odst. 1 písm. a), případně b) ZP (a převést zaměstnance n