1 C 105/2025-135 — Okresní soud v Semilech

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost vydat jí osobní motorové vozidlo specifikované ve výroku I tohoto rozsudku s tvrzením, že je jeho vlastníkem, že vozidlo v prosinci 2024 svěřila společnosti , právnická osoba, k zajištění prodeje, aniž by na tuto společnost převedla vlastnické právo nebo ji zmocnila k převodu vlastnického práva jejím jménem, že žalovaný vozidlo koupil od , právnická osoba, , která k tomu nebyla oprávněna, a že žalovaný vozidlo nadále neoprávněně zadržuje; žalobkyně se dále domáhala vydání vozidla včetně součástí a příslušenství, zejména klíčů a servisní dokumentace, a přiznání náhrady nákladů řízení.2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Tvrdil, že vozidlo nabyl řádně od podnikatele v rámci běžného obchodního styku, že při koupi postupoval standardně, uzavřel písemnou kupní smlouvu, uhradil kupní cenu bezhotovostně a převzal vozidlo s obvyklými doklady a příslušenstvím, přičemž jednal v dobré víře v oprávnění převodce; pro případ, že by se ukázalo, že , právnická osoba, nebyla vlastníkem nebo jinak oprávněna převést vlastnické právo, žalovaný se dovolával nabytí vlastnického práva od neoprávněného podle § 1109 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. K podpoře své dobré víry poukazoval na okolnosti prodeje v provozovně autobazaru, na reputaci převodce doloženou recenzemi, na standardní průběh transakce a na to, že žalobkyně sama vozidlo převodci svěřila.3. Soud provedl výslech svědka , jméno FO, , který v době převodu pracoval u společnosti , právnická osoba, jako prodejce a na daném obchodu se podílel. Ze svědecké výpovědi soud zjistil, že předmětné vozidlo bylo u , právnická osoba, nabízeno v režimu komisionářského (komisního) prodeje, stálo v provozovně, bylo inzerováno, žalovaný se svým bratrem si vozidlo prohlédl, provedl zkušební jízdu a následně byla uzavřena kupní smlouva a uhrazena kupní cena převodem; svědek potvrdil, že kupní smlouvu za , právnická osoba, podepsal on a po konfrontaci s listinou založenou ve spise potvrdil, že v kupní smlouvě je jako prodávající uvedena společnost , právnická osoba, Svědek dále popsal obvyklý postup při převodech vozidel v tomto segmentu, zejména že po prodeji kupující obvykle obdrží doklady potřebné k evidenční kontrole, následně je předá zpět, aby prodejce zajistil přepis, přičemž k přepisu jsou standardně shromažďovány podklady a plné moci, které mohou být v praxi doplňovány až po uzavření obchodu; svědek zároveň nedokázal uvést, zda byla v tomto konkrétním případě v okamžiku uzavření kupní smlouvy k dispozici plná moc či komisionářská smlouva vztahující se ke konkrétnímu vozidlu a konkrétnímu převodu, ani si již nevzpomněl na konkrétní okolnosti, za nichž mělo být žalovanému vysvětleno oprávnění převodce. Svědek uvedl, že společnost , právnická osoba, měla již v dané době vnitřní finanční potíže, které však navenek nemusely být pro běžného zákazníka zřejmé; zároveň potvrdil, že žalovaný se později domáhal zejména dokončení přepisu.4. Soud dále provedl listinné důkazy, zejména listinu označenou jako „kupní smlouva č. , hodnota, (ojeté vozy)“ založenou ve spise, z níž zjistil, že žalovaný uzavřel dne 5. 12. 2024 písemnou kupní smlouvu ohledně předmětného vozidla, přičemž jako prodávající je v této smlouvě uvedena společnost , právnická osoba, a jako kupující žalovaný a kupní cena je stanovena ve výši 575 000 Kč a též fakturu z téhož dne na stejnou částku, kde je jako dodavatel uvedena společnost , právnická osoba, a jako odběratel žalovaný.5. Soud provedl rovněž listiny předložené žalovaným k dokreslení okolností důvěryhodnosti převodce, a to výstupy z internetových recenzí, a dále listiny předložené žalobkyní k prokázání, že pozitivní recenze byly časově vzdálené či selektivní a že se vyskytovaly i recenze negativní; soud z těchto listin zjistil, že hodnocení společnosti , právnická osoba, bylo v čase proměnlivé a že samotná existence pozitivních recenzí nevylučuje existenci recenzí negativních.6. Soud dále vzal za zjištěné ze spisu i ze svědecké výpovědi svědka , jméno FO, , že žalobkyně svěřila vozidlo společnosti , právnická osoba, k prodeji, aniž by byla mezi stranami předložena písemná zprostředkovatelská či komisionářská smlouva k tomuto konkrétnímu vozidlu, a že přepis vozidla na žalovaného nebyl dokončen, přičemž žalovaný vozidlo nadále fakticky drží a užívá.7. Na základě provedených důkazů učinil soud skutkový závěr, že žalobkyně byla vlastníkem předmětného vozidla a v prosinci 2024 vozidlo svěřila společnosti , právnická osoba, k prodeji v režimu komisionářského prodeje. Žalovaný dne 5. 12. 2024 uzavřel s , právnická osoba, kupní smlouvu na předmětné vozidlo, uhradil kupní cenu převodem na účet společnosti , právnická osoba, a převzal vozidlo do držby, přičemž kupní smlouva byla koncipována tak, že jako prodávající v ní vystupuje , právnická osoba, ; žalovaný však v době uzavření kupní smlouvy neměl k dispozici žádný listinný doklad prokazující oprávnění , právnická osoba, převést vlastnické právo k vozidlu, ať již ve formě plné moci udělené žalobkyní, komisionářské smlouvy, nebo jiného titulu, z něhož by oprávnění , právnická osoba, k převodu vlastnického práva vyplývalo. Komisionářský režim byl v provozovně , právnická osoba, běžnou praxí, kupující se obvykle seznamovali s technickou dokumentací a s informací, že vozidlo je nabízeno „v komisi“, avšak nebylo prokázáno, že by žalovanému byl při uzavírání smlouvy předložen konkrétní doklad o oprávnění , právnická osoba, jednat za vlastníka (žalobkyni) a převést vlastnické právo, ani že by takový doklad v dané chvíli existoval či byl k dispozici. Mezi stranami je pak nesporné, že žalovaný nadále zadržuje vozidlo včetně jeho součástí a příslušenství.8. Soud neprováděl další důkaz navržený žalovaným, a to výslechem jeho bratra, jelikož opatřil dostatek skutkových zjištění pro své rozhodnutí a tento důkaz by byl nadbytečným, když žalovaný ostatně uvedl, že tato svědecká výpověď by po skutkové stránce ničeho nového nepřinesla, a že by tento svědek pravděpodobně vypovídal podobně jako svědek , jméno FO, .9. Po právní stránce soud věc posoudil takto. Podle § 1040 odst. 1 občanského zákoníku může vlastník požadovat vydání věci na tom, kdo ji neprávem zadržuje. Žaloba na vydání věci (rei vindicatio) je důvodná, prokáže-li žalobce své vlastnické právo a současně, že žalovaný věc drží bez právního důvodu. V dané věci žalovaný držbu vozidla nepopřel, sporem je existence právního důvodu jeho držby, konkrétně tvrzené nabytí vlastnického práva žalovaným. Žalovaný svou obranu postavil primárně na tom, že vlastnické právo nabyl, a to buď derivativně (od oprávněného), anebo originárně podle § 1109 občanského zákoníku od neoprávněného.10. Derivativní nabytí vlastnického práva předpokládá, že převodce byl vlastníkem nebo jinak oprávněn vlastnické právo převést. V projednávané věci je z kupní smlouvy zřejmé, že jako prodávající vystupovala společnost , právnická osoba, ; žalovaný však v řízení netvrdil a zejména neprokázal, že by , právnická osoba, byla vlastníkem vozidla, případně že by byla žalobkyní zmocněna k převodu vlastnického práva. Naopak ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobkyně vozidlo převodci pouze svěřila k prodeji, aniž by mu udělila plnou moc k převodu vlastnického práva jejím jménem či uzavřela s ním takový právní vztah, který by bez dalšího zakládal oprávnění převodce převést vlastnické právo k vozidlu na třetí osobu v režimu, v němž se převodce sám deklaruje jako prodávající bez uvedení vlastního zastoupení komitenta. Za tohoto stavu nelze uzavřít, že by žalovaný nabyl vlastnické právo derivativně od vlastníka či od osoby oprávněné.11. Soud se proto zabýval splněním podmínek nabytí vlastnického práva od neoprávněného podle § 1109 občanského zákoníku. Ustanovení § 1109 upravuje výjimku z obecného principu, že nikdo nemůže převést více práv, než sám má; tato výjimka slouží k ochraně poctivého právního styku, avšak pouze tehdy, jednal-li nabyvatel v dobré víře v oprávnění převodce vlastnické právo převést se zřetelem ke všem okolnostem. Nejvyšší soud v rozhodovací praxi vyložil, že registr silničních vozidel není veřejným seznamem ve smyslu § 980 občanského zákoníku, a proto se režim § 1109 občanského zákoníku na motorová vozidla použije (viz rozsudek ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. , spisová značka, ). Současně Nejvyšší soud zdůrazňuje (např. rozsudky ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. , spisová značka, , či ze dne 20. 9. 2024, sp. zn. , spisová značka, ), že dobrá víra se posuzuje objektivně se zřetelem ke všem okolnostem, a že zejména v segmentech, kde je zvýšená pravděpodobnost, že převodce nemusí být vlastníkem, je třeba klást na nabyvatele zvýšené požadavky na obezřetnost a přezkumnou aktivitu; nabytí od neoprávněného je vyloučeno již při lehké nedbalosti. Zvláště u prodeje ojetých vozidel judikatura akcentuje tzv. investigativní povinnost nabyvatele, tedy povinnost využít dostupné prostředky k ověření oprávnění převodce, typicky kontrolou dokladů a