10 C 188/2024-258 — Okresní soud v Semilech

1. Předmětem řízení podle žaloby podané žalobkyní dne 8. 10. 20024 byl její požadavek na to, aby soud ve smyslu § 244 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) znovu projednal v občanském soudním řízení věc, ve které bylo před , Anonymizováno, (dále případně jen „Úřad“) vydáno dne 8. 8. 2024 rozhodnutí sp. zn. , spisová značka, , č. j.: , spisová značka, (dále případně jen „Rozhodnutí“), a aby po požadovaném projednání věci vydal rozhodnutí, kterým by Rozhodnutí nahradil tak, že by určil, že žalobkyně je vlastníkem nemovitých věcí (pozemků) specifikovaných v přílohách citovaného rozhodnutí parcelními čísly původního pozemkové katastru (PK) a čísly původních knihovních vložek, výměrami a názvy katastrálních území. Předmětným Rozhodnutím totiž Úřad rozhodl tak, že žalobkyně vlastníkem zmíněných nemovitých věcí není. Úřad však poučil žalobkyni, že může proti Rozhodnutí podat dle páté části o. s. ř. žalobu ve lhůtě dvou měsíců od doručení Rozhodnutí, tedy od data 8. 8. 2024. Žalobkyně se rozhodla využít této možnosti a v plném rozsahu napadla Rozhodnutí, žádala, aby soud věc projednal v tzv. plné jurisdikci. Žalobu odůvodnila (v ní samotné, dále jejím doplněním ze dne 13. 11. 2024, dále též u jednání 15. 4. 2025) tvrzením, že na svých právech byla žalobkyně Rozhodnutím dotčena tak, že její vlastnické právo k předmětným nemovitostem „bylo zamítnuto“, přičemž Rozhodnutí bylo výsledkem restitučního sporu, ve kterém se posuzovala oprávněnost nároku na vydání předmětných nemovitostí právním nástupcům (aktuálně žalobkyni) původního vlastníka , jméno FO, (nar. , datum, , zemř. , datum, – dále v odůvodnění tohoto rozsudku případně jen „původní vlastník“), kterému byly předmětné nemovitosti konfiskovány na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Žalobkyně vyzdvihla, že při posuzování oprávněnosti restitučního nároku se musí zkoumat splnění podmínky státního občanství žadatele o vydání nemovitostí. Rozhodnutí přitom přímo navazuje na závěry řízení vedeného u , právnická osoba, ve věci zachování československého státního občanství (dále v odůvodnění rozsudku případně jen „čsl. občanství“) původního vlastníka, v němž ministerstvo uzavřelo, že přestože původní vlastník dle Ministerstva vnitra splnil první i druhou podmínku § 2 odst. 1 dekretu (Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské), tj. věrnost Československé republice a absence provinění proti českému a slovenskému národu, nevyhovělo Ministerstvo vnitra jeho žádosti o zachování čsl. občanství“. Ministerstvo zdůvodnilo zamítnutí žádosti o zachování čsl. občanství tím, že správní orgány v roce 1945 meritorně nerozhodly o žádosti původního vlastníka o zachování čsl. občanství. Přestože tedy ministerstvo konstatovalo splnění výše zmíněných podmínek na straně původního vlastníka pro zachování čsl. občanství, pak dle žalobkyně dalo přednost formálnímu nedostatku ze strany tehdejšího správního orgánu a takový nedostatek připsalo k tíži žalobkyně. Následně Úřad ve svém Rozhodnutí nepřihlédl k tomu, že byly splněny faktické podmínky pro vydání předmětných nemovitostí. Úřad neprovedl vlastní posouzení věci, toliko se opřel o skutečnost, že ministerstvo vnitra žádost o zachování čsl. občanství zamítlo; uvedené pak Úřad vedlo k závěru, že nemovitosti vydat nelze. Dle žalobkyně však posouzení oprávněnosti restitučního nároku představuje zásadní a komplexní právní otázku, která vyžaduje důkladné a pečlivé zhodnocení, v rámci kterého není přípustné omezit zjišťování skutkového stavu pouze na konstatování nesouladu mezi faktickým a formálním stavem, zejm. pokud takový nesoulad byl způsoben pochybením správního orgánu v roce 1945. Úřad takové komplexní posouzení neprovedl, nezohlednil širší kontext a důkladně neposoudil skutkový stav; Rozhodnutí je nesprávné a nezákonné pro jeho zmatečnost a nepřezkoumatelnost z důvodu absence řádného odůvodnění (odůvodnění pouze přejímá závěry jiných správních orgánů). V rámci jednání pak žalobkyně doplnila, že Úřad deklaroval ve svém Rozhodnutí, že se řídí zákonem č. 71/1967 Sb. správním řádem, avšak z Rozhodnutí se podává, že v mnoha ohledech postupoval podle novějšího správního řádu zák. č. 500/2004 Sb. Zmíněné právní předpisy však dle žalobkyně stojí na jiných zásadách zejm. ohledně principu vyhledávání materiální pravdy správním orgánem. Úřad si měl ve smyslu předchozího správního řádu přesně a úplně zjistit skutečný stav věci, obstarat si aktivně dostatek podkladů pro Rozhodnutí, zjišťovat stav jako skutečný. Oproti tomu se novější správní řád uchyluje jen k formulaci, že stav má být zjištěn bez jakýchkoli pochybností. Úřad se neměl spoléhat jen na rozhodnutí Ministerstva vnitra. Pokud žalovaní ve svých vyjádřeních (pozn. soudu – zmiňovaných dále v odst. 2 až 16 odůvodnění rozsudku) odkazují na judikaturu ohledně vázanosti správním rozhodnutím a správnosti správního aktu, pak dle žalobkyně jde o judikaturu z doby novější, kdežto ke staršímu správnímu řádu tato presumpce správnosti správního aktu nebyla judikována. Žalobkyně tak i v rámci soudního řízení žádala, aby si soud zcela sám posoudil předběžnou otázku týkající se podmínek pro zachování čsl. občanství původního vlastníka. V rámci toho navrhla provést mj. dokazování v podobě 15 čestných prohlášení vztahujících se k posouzení podmínek pro zachování tohoto občanství, přičemž předpokládala, že tato prohlášení měl Úřad k dispozici, byť to z odůvodnění Rozhodnutí nevyplývá.Vedle uvedeného zdůvodnění podané žaloby žalobkyně zmínila, že považuje za nezákonné rozhodnutí Ministerstva vnitra z 2. 8. 2024 č. j. , spisová značka, (pozn. soudu – vydané však nikoli v řízení o zachování čsl. státního občanství původního vlastníka, nýbrž v řízení o vydání potvrzení o státním občanství, a to konkrétně o návrhu žalobkyně na obnovu řízení), proto vůči němu podala rozklad, o kterém nebylo dosud rozhodnuto (ve vztahu k této argumentaci pak žalobkyně navrhla též přerušení řízení, o kterém však soud zamítavě rozhodl usnesením ze dne 16. 1. 2025, č. j. , spisová značka, , vůči kterému nebylo – ani žalobkyní – podáno odvolání).2. Žalovaný č. 27, tj. , právnická osoba, (dále příp. jen „, Anonymizováno, “), tedy státní orgán, v rámci jehož hierarchie je činný Úřad, který vydal Rozhodnutí, navrhl žalobu zamítnout jako nedůvodnou, jelikož Rozhodnutí je správné. SPÚ se ohradil proti tvrzení žalobkyně, že v řízení, které předcházelo vydání Rozhodnutí, pochybil ohledně posouzení restitučního nároku žalobkyně tím, že údajně nepřihlédl k faktickému splnění podmínek pro vydání předmětných nemovitostí. , Anonymizováno, má za to, že jak posuzování skutkového stavu, tak zohledňování údajného širšího kontextu projednávané věci není v jeho pravomoci. Otázka posouzení zachování čsl. občanství ve smyslu § 2 odst. 1 Ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě čsl. státního občanství osob národnosti německé a maďarské, je otázkou statusovou, přičemž 27. žalovaný (, Anonymizováno, ) jako správní orgán nemůže posuzovat, měnit či dokonce vycházet z jiných závěrů než z těch, ke kterým došel orgán, který má v této věci výhradní pravomoc k rozhodnutí – zde Ministerstvo vnitra. S ohledem na povahu posuzované otázky (zachování čsl. občanství původního vlastníka) Úřad bez dalšího převzít závěry tohoto orgánu za daná. Státní občanství jako statusovou otázku není možné posuzovat v rámci jiných řízení nebo jinými orgány (než k tomu pravomocnými), protože má širší právní důsledky a zásadní význam pro právní postavení jednotlivce, když takový přístup se odráží i v závěrech soudů vyšší instance. Nejvyšší správní soud (pozn. soudu – dále příp. jen NSS ČR) opakovaně vyslovil, že otázky týkající se státního občanství musí být posouzeny výlučně v řízeních k tomu určených.Dále 27. žalovaný zdůraznil zásadu presumpce správnosti aktů veřejné moci, podle níž je na tyto akty třeba nahlížet jako na zákonné a věcně správné do doby, než budou (příp.) řádně odklizeny. K tomu žalovaný citoval např. rozsudek NSS ČR ze dne 4. 2. 2009, sp. zn.: , spisová značka, , příp. rozsudek KS v Plzni z 27. 4. 2018, sp. zn. , spisová značka, . Citovaná zásada zajištuje stabilitu a právní jistotu umožňující jednotlivci i orgánům veřejné moci vycházet z předpokladu, že správní akty jsou správné a platné. Pokud by bylo možné otázky státního občanství posuzovat v jiných řízeních jako předběžnou otázku, vedlo by to k nestabilitě právního posouzení jednotlivců a k zásahům do jejich základních práv. Žalovaný je přesvědčen, že za skutkových okolností popsaných samotnou žalobkyní je (Úřad) vázán právním stavem zjištěným v rámci řízení o oprávněnosti restitučního nároku původního vlastníka, přičemž Rozhodnutí má oporu v § 57 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb., správním řádu, dle něhož je správní orgán (v řízení o oprávněnosti restitučního nároku) vázán rozhodnutím příslušného orgánu ve zmíněné statusové otázce, tj. ohledně státního občanství původního vlastník