11 C 254/2019-138 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se domáhá vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého z přijetí plnění bez právního důvodu. V žalobě uvedla, že [datum] uzavřela se žalovaným nájemní smlouvu č. [spisová značka] [anonymizována dvě slova], jíž žalovaný pronajal žalobkyni pozemky o výměře 675 339 m2. Jedná se o parcelní [číslo] v [katastrální uzemí], zapsané na [list vlastnictví] [stát. instituce], [stát. instituce] a dále o pozemky parc. [číslo] v [katastrální uzemí], zapsané na [list vlastnictví] [stát. instituce], [stát. instituce]. Všechny pozemky byly odňaty plnění funkce lesa za účelem těžby uhlí a byly pronajaty k provádění hornické činnosti. Podle smlouvy měla žalobkyně pozemky užívat k těžbě surovin, vnitřní výsypce a k rekultivaci. Dne [datum] uzavřeli účastníci dodatek č. 1, jímž byla mimo jiné sjednána změna doby trvání nájemního vztahu s tím, že se z doby neurčité změnil na dobu určitou a to na dobu od [datum] do [datum]. Dne [datum] účastníci uzavřeli dodatek [číslo]. Doba trvání nájmu byla sjednaná na pět let, počínaje dnem [datum]. S odkazem na ustanovení § 2230 občanského zákoníku došlo v období od [datum] do [datum] k prodloužení nájemní smlouvy na další dobu, stejně jako od [datum] do [datum], od [datum] do [datum] a od [datum] do [datum]. Ke stejné situaci došlo od [datum], avšak s tím, že s účinností od [datum] byl uzavřen dodatek č. 3, který již nově reguluje práva a povinnosti účastníků, ale dle výslovného ujednání neodstraňuje sporná práva a povinnosti pro období do [datum]. V článku III. odst. 1 písm. a) a písm. b) nájemní smlouvy, jehož znění nebylo změněno ani zrušeno dodatkem [číslo] dodatkem č. 2, bylo nájemné sjednáno dohodou smluvních stran a činí 5,90 Kč ročně za m2 plochy užívané k těžbě nerostu a 2,43 Kč ročně za m2 pro vnitřní výsypku a k rekultivačním účelům. 2. Žalovaný nerespektoval výklad hmotněprávního ujednání podaný žalobkyní a [datum] vystavil a žalobkyni doručil fakturu [číslo] se splatností 30. 7. 2016, znějící na částku 2 905 592 Kč včetně DPH. Žalobkyně fakturu uhradila. Učinila tak přes přesvědčení, že na straně žalovaného vyvolá bezdůvodné obohacení. Při výpočtu fakturované částky nájemného žalovaný vyšel z meziroční inflace (za rok 2015 ve výši 0,3 %) a sazby vyplývající z článku III. odst. 1 písm. a) nájemní smlouvy, zvýšené o meziroční inflaci od roku 2007 do roku 2015 a za celý předmět nájmu účtuje jednotkovou sazbu ve výši 7,10 Kč za m2 a jeden rok. Žalobkyně provedla svůj výpočet a dospěla k závěru, že žalovanému přísluší pouze 1 423 874,80 Kč bez DPH. Dovodila, podle sazeb, vyplývajících z článku III. písm. a) a písm. b) nájemní smlouvy ve znění dodatku č. 1 a dodatku č. 2, nárok navýšený o meziroční průměrnou míru inflace za roky 2007 – 2015 za pozemky určené k těžbě nerostů ve výši 7,10 Kč za m2 a rok a za pozemky využívané pro vnitřní výsypku ve výši 2,93 Kč za m2 a rok. Z toho vyplývá bezdůvodné obohacení ve výši 977 441,20 Kč. Ke stejné situaci došlo ve druhém pololetí roku 2016. Žalovaný vystavil [datum] fakturu se splatností 30. 1. 2017 znějící na částku 2 905 592 Kč včetně DPH. Žalobkyně ji uhradila [datum]. Stejným výpočtem jako za první pololetí dospěla k bezdůvodnému obohacení ve výši 1 065 434,42 Kč. V roce 2016 se žalovaný na úkor žalobkyně obohatil o 2 042 875,62 Kč. Protože žalovaný přes opakovanou výzvu bezdůvodné obohacení nevydal, obrátila se žalobkyně 29. 7. 2019 na soud. 3. Žalovaný v prvotní reakci na doručenou žalobu navrhl její zamítnutí s odůvodněním, že neakceptuje výklad smluvního ujednání. Dovodil, že dodatkem č. 1 k nájemní smlouvě skončil režim dvojích cen. 4. Usnesením č. j. 11 C 254/2019-54 ze dne 5. 2. 2020 soud řízení přerušil a to do skončení předcházejícího řízení, vedeného pod sp. zn. 12 C 412/2016. Jeho předmětem bylo vydání bezdůvodného obohacení za předcházející období. Po pravomocném skončení tohoto sporu soud usnesením č. j. 11 C 254/2019-99 ze dne 27. 7. 2021 rozhodl o pokračování řízení. 5. Sporné strany vzájemně respektovaly výpočet nájemného a žalovaný nevznesl námitky k rozdělení výměry užívaných pozemků podle způsobu využití k těžbě surovin a vnitřní výsypce a rekultivaci. Jediným důvodem sporu je různost výkladu smluvního ujednání. Žalovaný totiž setrval na stanovisku, že povinností žalobkyně bylo platit za tzv. neaktivní plochy stejnou částku jako za plochy aktivní. 6. Podle ustanovení § 13 občanského zákoníku, každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích. Ve věci vedené pod sp. zn. 12 C 412/2016 rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 25 Co 118/2020-467 a Nejvyšší soud usnesením č. j. 26 Cdo 522/2021-516. Žalovaný se s právním názorem odvolacího a dovolacího soudu neztotožnil a podal ústavní stížnost. Usnesením č. j. III US 2046 Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Právní závěry obsažené v rozsudku Krajského soudu v Plzni nalézací soud í v tomto případě považuje za definitivní. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl:„ Závěr soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena dne [datum] smlouva o nájmu, v níž žalovaný vystupoval jako pronajímatel a žalobkyně jako nájemce, jejímž předmětem byly pozemky ve smlouvě specifikované, a že k uvedené smlouvě byl uzavřen dodatek č. 1 dne [datum] a [datum] dodatek 2, je správný a nebyl účastníky rozporován. Správný je i závěr, že změna účelu užívání pozemků měla vliv na cenu nájmu tak, jak tvrdila žalobkyně, která se v průběhu řízení dovolávala změny v účelu užívání pozemků a odkazovala na nájemní smlouvu z [datum], obsahující ustanovení o rozdílné ceně nájemného za pozemky určené k těžbě nerostů a určené pro vnitřní výsypku a rekultivaci. Skutečnost, že smlouva stanovila nájemné odlišně pro aktivní a neaktivní plochy je nezpochybnitelná a lze z ní dovodit, že v okamžiku jejího uzavření strany vyjádřily vůli, aby v závislosti na změně účelu užívání se měnila i celková výše nájemného („ bude změněn rozsah účelu užívání ve smyslu bodu a/ a bodu b/ v čl. III odst. 1 nájemní smlouvy“). Pochybnosti vyvolávají až další smluvní dokumenty – dodatek č. 1 ve svém článku III a dodatek č. 2, rovněž v čl. III o cenovém ujednání. Články III předmětných dodatků proklamují, že v letech 2008 a 2009 budou všechny plochy určeny k těžbě a stanoví celkovou cenu nájemného za užívání pro rok 2008 a 2009. Zároveň je v nich uvedeno, že znění čl. III smlouvy (cenové ujednání) se nahrazuje novým zněním a že v závislosti na změně účelu užívání je nutné prokázat odpovídající změnu, poté bude vypracován dodatek ke smlouvě. Z porovnání obsahu smlouvy (nájemné za plochy aktivní a neaktivní) s obsahem dodatků vyplynula nejednoznačnost obsahu cenových ujednání a bylo namístě je podrobit vyčerpávajícímu výkladu (rozhodnutí zdejšího soudu z 30. 1. 2018). Argumentace žalovaného, že jazykové vyjádření úkonu nevyvolává pochybnosti, neobstojí. V řízení pak byla následně prokázaná vůle stran účtovat ve dvojí sazbě – za aktivní a neaktivní plochy po celou dobu smluvního vztahu. Nelze pominout, že oba dodatky kladly důraz na určení změny v užívání pozemků, přičemž v obou dodatcích je postup pro určení změny užívání systematicky zařazen v čl. III o výši nájmu. Za tohoto stavu není možné dojít k jinému závěru, než že pro výši nájemného byl charakter pozemků po celou dobu nájmu zásadní. Změna účelu užívání pozemků byla v řízení prokázána, když žalovaný odsouhlasil, že žalobcem tvrzená změna nastala. Jestliže došlo ke změně účelu užívání, bylo namístě účtování nájemného ve dvojí sazbě, a účtoval-li žalovaný nájemné pouze v sazbě pro aktivní plochy, postupoval v rozporu se zásadou dvojího účtování a bezdůvodně se obohatil. Výše obohacení je dána rozdílem mezi žalovaným inkasovaným nájemným a nájemným, na které by měl nárok při akceptaci změn v účelu užívání pozemků. V této souvislosti je třeba poukázat, že i žalovaný považoval ujednání čl. III bod 1 nájemní smlouvy v části týkající se sazeb, za platné, neboť sjednanou výši nájmu za aktivní plochy účtoval. Žalovaný se dovolává zániku ujednání o výši nájmu dle charakteru pozemků, sám však se sjednanou sazbou pracoval. Přisvědčit je třeba i závěru, že jestliže dodatek č. 2 byl uzavřen dne [datum] a obsahoval ujednání o tom, že je uzavírán na dobu určitou, a to od [datum] na 5 let, tj. do [datum], a pozemky byly užívány i po skončení nájmu, aniž by pronajímatel nájemce vyzval, aby mu věc odevzdal, nájemní smlouva se obnovila za podmínek sjednaných původně. I když smlouva o nájmu byla uzavřena před účinností zákona č. 89/2012 Sb., soud prvního stupně správně prolongaci smlouvy posuzoval podle občanského zákoníku č. 89/2012, protože nájem se řídí ustanovením zákona č. 89/2012 Sb. ode dne jeho účinnosti (§ 3074 občanského zákoníku). K obnovení smlouvy v souladu s ust. § 2230 občanského zákoníku došlo v důsledku nečinnosti žalovaného, když žalobkyni nevyzval, aby mu věc odevzdala. Podle § 2230 občanského zákoníku, užívá-li náj