16 C 316/2022-23 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 7 440 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku ze smlouvy o úvěru ze dne [datum]. 2. Žalovaný se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil. 3. Soud věc projednal a po provedeném dokazování učinil následující závěr o skutkovém stavu věci: 4. Na základě smlouvy o úvěru ze dne [datum] se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 6 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni tuto jistinu i s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 440 Kč splatných do 12. 8. 2021. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky. 5. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu věci soud posoudil věc po právní stránce takto: 6. Při rozhodování soud nejprve zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2 395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). 7. V projednávané věci pak soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne [datum] je absolutně neplatná pro její zjevný rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 odst. 1 o.z. a § 588 o.z., který spočívá v nepřiměřené výši sjednaného poplatku za poskytnutí úvěru. Uvedený poplatek je defacto příjmem žalobkyně za poskytnutí finančních prostředků žalovanému a jedná se tedy fakticky o smluvní úrok. Poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 440 Kč v projednávané věci činí 24 % z poskytnuté jistiny ve výši 6 000 Kč při splatnosti 1 měsíc, tj. při splatnosti jeden rok činí přibližně 288 %. Hranicí mravnosti úroku je pak dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu trojnásobek obvyklé roční úrokové míry poskytované bankami v době sjednání úvěru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). Ke zjištění obvyklé úrokové míry spotřebitelského úvěru slouží např. statistika ČNB dostupná na webových stránkách ČNB - Tabulka B1.5: Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR. V době uzavření předmětné smlouvy o úvěru činila průměrná obvyklá úroková míra 7,88 % ročně, z čehož vyplývá, že shora uvedená úroková sazba 247,20% ročně přesahuje obvyklý úrok více než třicetišestinásobně. Jednotlivá ujednání předmětné smlouvy o úvěru jsou pak provázaná a nelze je od sebe oddělit, neboť bez sjednání nepřiměřené vysokého souhrnného poplatku by žalobkyně finanční prostředky žalovanému zcela jistě neposkytla, uvedená smlouva je tedy absolutně neplatná jako celek pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 odst. 1 o.z. a § 588 o.z. 8. V řízení pak dále nebylo ani prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 6 000 Kč. Žalobkyně k prokázání této skutečnosti předložila listinu označenou jako„ Přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli“. Tento důkaz však vyplacení částky 6 000 Kč žalovanému neprokazuje, neboť je důkazem zjevně vytvořeným přímo samotnou žalobkyní (případně pořízeným z jejího vlastního interního systému), nikoli důkazem pocházejícím například přímo od příslušné bankovní instituce, u které má žalobkyně zřízen bankovní účet. Žádný jiný důkaz prokazující vyplacení částky 6 000 Kč žalovanému žalobkyně soudu nenavrhla, ani nepředložila. Žalobkyně se nedostavila k jednání soudu konanému dne 21. 2. 2023 a tím zabránila možnosti být poučena soudem ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. o chybějících důkazech ve vztahu k prokázání poskytnutí finančních prostředků ve výši 6 000 Kč žalovanému a z toho vyplývajících následcích pro žalobkyni. 9. Soud s ohledem na shora uvedené žalobu v plném rozsahu zamítl. 10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný byl sice v řízení plně úspěšný, nicméně mu žádné náklady řízení nevznikly.