23 C 6/2024-18 — Okresní soud v Sokolově

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení částky 5 989 Kč s příslušenstvím, a to jako částky představující žalovaným dosud nevrácené peněžní prostředky dočasně mu poskytnuté společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , se sídlem , adresa, , (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“), jakož i další poplatky za sjednané služby, neuhrazené sjednané úroky a úrok z prodlení.2. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.3. Na základě provedených důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu.4. Předchůdkyně žalobkyně (v rámci své podnikatelské činnosti) a žalovaný (nikoliv v rámci své podnikatelské činnosti) se dne , datum, písemné dohodli, že předchůdkyně žalobkyně poskytne žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 18 000 Kč, které žalovaný předchůdkyni žalobkyně vrátí, a dále předchůdkyni žalobkyně zaplatí úrok ve výši 2 370 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 699 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 980 Kč, to vše po 551 Kč týdně po dobu 60 týdnů, nejpozději však do 31. 7. 2016. Žalovaný však do 28. 1. 2022 uhradil předchůdkyni žalobkyně pouze částku ve výši 27 060 Kč. Právo domáhat se úhrady zbývající části žalovaným nevrácených a neuhrazených peněžních prostředků bylo ke dni 28. 1. 2022 předchůdkyní žalobkyně převedeno na žalobkyni. Z ničeho nevyplynulo, že by až do okamžiku vyhlášení rozsudku žalovaný uhradil předchůdkyni žalobkyně či žalobkyni více než výše uvedených 27 060 Kč. Předchůdkyně žalobkyně při posuzování schopnosti žalovaného jí dočasně poskytnuté peněžní prostředky včetně dalších sjednaných poplatků za výše uvedených podmínek vrátit a uhradit vycházela z ověřené skutečnosti, že žalovaný byl zaměstnán, přičemž jeho měsíční příjmy ze zaměstnání činily částku ve výši 13 000 Kč a dále z žalovaným uvedených skutečností, že jeho měsíční výdaje sestávaly z částky ve výši 400 Kč za telefon, částky ve výši 2 610 Kč představující splátky z jiného úvěru žalovaného, z částky ve výši 2 200 Kč představující výživné a z částky 3 000 Kč představující ostatní výdaje domácnosti žalovaného.5. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení tak soud dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 o. z. a zákona č. 145/2010, o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), kde předchůdkyně žalobkyně vystupovala v postavení věřitele [§ 3 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru] a žalovaný jako spotřebitel [§ 3 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru]. Předchůdkyni žalobkyně tak vznikla povinnost před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost žalovaného podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.6. Předchůdkyně žalobkyně však ohledně skutečností souvisejících s posouzením úvěruschopnosti žalovaného, konkrétně ohledně jeho osobních poměrů a výdajů, vycházela výhradně z informací poskytnutých samotným žalovaným.7. V uvedeném kontextu soud připomíná související judikaturu, podle které věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, „vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).8. Je sice pravdou, že na základě provedeného dokazování lze vycházet ze zjištění, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného předchůdkyně žalobkyně provedla; provedla jej však způsobem zcela nedostatečným, povrchním, vycházejíc zejména z tvrzení žalovaného. Jinými slovy řečeno, v posuzované věci tedy nelze dospět k závěru, že by předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neprověřila vůbec, nýbrž k závěru, že předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného, ve smyslu posouzení jeho schopnosti splácet předmětný spotřebitelský úvěr, posoudila zcela nedostatečně a dostatečně údaje poskytnuté žalovaným neprověřila, ačkoliv tak s ohledem na svoji zákonnou povinnost učinit měla (§ 9 zákona o spotřebitelském úvěru).9. S ohledem na v předchozím odstavci uvedený závěr soudu je tak třeba považovat předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřenou smlouvu za absolutně neplatnou (§ 9 zákona o spotřebitelském úvěru).10. Soud rovněž nemohl postupovat v souladu s ustanovením § 2991 a násl. o. z., neboť je sice pravdou, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 18 000 Kč, avšak žalovaný žalobkyni až do dne 28. 1. 2022 uhradil peněžní prostředky ve výši 27 060 Kč, tedy peněžní prostředky významně převyšující ty, které byly předchůdkyní žalobkyně žalovanému poskytnuty.11. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému, který byl v řízení převážně úspěšný, žádné náklady řízení nevznikly.