10 C 43/2026-20 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 2 000 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , se sídlem , adresa, a žalovanou došlo dne , datum, k uzavření Smlouvy o půjčce č. , anonymizováno, , jejíž nedílnou součástí jsou Smluvní podmínky smlouvy o půjčce. Na základě uzavřené smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutou půjčkou se žalovaná ve smlouvě zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně celkovou částku v hotovosti v 31 týdenních (sedmidenních) splátkách po 400 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 8. 5. 2004. Z tohoto smluvního ujednání tak bylo žalované známo, že nejpozději tohoto dne je povinna zaplatit celkovou dlužnou částku. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas, čímž porušila své závazky ze smlouvy. Od uzavření smlouvy do doby postoupení pohledávek uhradila celkem 9 600 Kč. Před podáním žaloby byla žalovaná písemně vyzvána k úhradě celkové dlužné částky, částku však neuhradila.2. Žalovaná se k podané žalobě žádným způsobem nevyjádřila. Žalovaná tedy ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) netvrdila a ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř. neprokázala, že by dlužná částka byla žalobkyni uhrazena, resp. že by existovala jiná skutečnost, která by vyvracela žalobkyní uplatněný nárok.3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav. Žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , dne , datum, Smlouvu o půjčce. Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované půjčku ve výši 8 000 Kč, kterou žalovaná čerpala v hotovosti. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr vrátit uvedené společnosti spolu s poplatkem ve výši 4 400 Kč. Částku v souhrnné výši 12 400 Kč se pak žalovaná zavázala uhradit v hotovosti v pravidelných 31 týdenních splátkách po 400 Kč. Dle smluvních podmínek činilo RPSN 365,1 %. Převzetí peněžních prostředků bylo žalovanou stvrzeno podpisem smlouvy o půjčce. Z negativního tvrzení žalobkyně bylo zjištěno, že žalovaná dlužnou částku neuhradila, resp. uhradila toliko částku 9 600 Kč. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek včetně seznamu postupovaných pohledávek bylo zjištěno, že pohledávka za žalovanou, která je předmětem tohoto řízení, byla postoupena na žalobkyni. Oznámení o postoupení pohledávky a zároveň výzva k úhradě datovaná dne 29. 9. 2023 byla dle podacího lístku odeslána žalované dne 27. 10. 2023. Žalovaná byla k zaplacení dlužné částky dále vyzvána ještě předžalobní výzvou ze dne 7. 10. 2025.5. Shora zjištěný skutkový stav soud po právní stránce posoudil následovně. Soud shledal, že předmětná úvěrová smlouva je absolutně neplatná, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. V předmětné smlouvě si smluvní strany sjednaly poplatek v celkové výši 4 400 Kč, přičemž žalovaná měla po 31 týdnech vrátit půjčenou částku zvýšenou o 55 % při RPSN 365,1 % . Dle názoru soudu se však nejedná o poplatek odpovídající reálně poskytnutým službám, nýbrž jde o odměnu za poskytnutí peněžních prostředků. Tento poplatek lze tedy ve své podstatě považovat za souhrnnou cenu poskytnutých peněz, a tedy za úrok. Soud proto došel k závěru, že uzavřená úvěrová smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy dle § 3 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) absolutně neplatná. Soud dále dospěl k závěru, že vztah účastníků nemohl být posouzen ani dle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Žalovaná obdržela od právní předchůdkyně žalobkyně částku 8 000 Kč a zaplatila dosud dle tvrzení žalobkyně částku 9 600 Kč. Je tedy zřejmé, že k bezdůvodnému obohacení na její straně došlo. Soud proto žalobu zamítl, neboť uplatněné nároky vyplývají ze smlouvy, která je absolutně neplatná.6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V řízení byla úspěšnější žalovaná, té však náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá..