1 C 108/2022-28 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně navrhla uložit žalované povinnost zaplatit jí částku 12 000 Kč s úroky z prodlení, poplatky ve výši 150 Kč, náklady za úkony mimosoudního vymáhání pohledávky ve výši 434 Kč a smluvní pokutu ve výši 5 556 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že je na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 12. 2021 právním nástupcem společnosti [právnická osoba] Žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdce uzavřel se žalovanou dne 2. 7. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] na částku 8 800 Kč, ve znění smlouvy o úvěru téhož čísla ze dne 4. 7. 2020 jí byla částka úvěru navýšena na částku 12 000 Kč. Žalované byl poskytnut úvěr ve výši 12 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit částku 12 000 Kč spolu s příslušenstvím do 1. 8. 2020. Žalovaná neuhradila předmětnou částku řádně a včas, čímž jí vznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení. Žalobce požaduje úhradu smluvní pokuty ve výši 5 568 Kč představující smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 12 000 Kč od 2. 8. 2020 do 8. 11. 2021 a povinnost zaplatit paušální náhradu výdajů spojených s upomínáním 150 Kč. Dále se žalobce domáhá zaplacení částky 434 Kč jako paušálních nákladů, které žalobce vynaložil ve snaze smírného mimosoudního řešení věci. Ceník nákladů mimosoudního vymáhání pohledávky byl žalované zaslán v dopise ze dne 12. 1. 2022. Částka ve výši 434 Kč přestavuje náklady na 2 osobní návštěvy v místě bydliště žalované. Žalobce požaduje přiznat náhradu analogicky podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., resp. s odkazem na ust. § 10 občanského zákoníku. Žalovaná neuhradila na pohledávku ničeho. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Žalobkyně k výzvě soudu uvedla, že žalobou požadované účelně vynaložené náklady mimosoudního vymáhání pohledávky ve výši 434 Kč představují souhrn nákladů, které žalobkyně vynaložila ve snaze smírného mimosoudního řešení věci. Ceník nákladů mimosoudního vymáhání pohledávky byl žalované zaslán v dopise ze dne 12. 1. 2022, který obsahoval návrh mimosoudního vyřešení věci. Žalovaná byla dopisem výslovně informována, že pokud nepřistoupí na mimosoudní řešení věci či neposkytne součinnost, bude si žalobkyně účelně vynaložené náklady účtovat. Žalobkyně provedla nacenění nákladů s ohledem na aktuální ceny služeb potřebných pro odeslání písemností, ceny hovorů, mzdových a cestovních nákladů, kdy má za to, že výsledné nacenění je přiměřené. Částka 434 Kč představuje náklady za dvě osobní návštěvy v místě bydliště žalované a tato byla naceněna s ohledem na ceny pohonných hmot a mzdové náklady pověřeného zaměstnance žalobkyně. Žalobkyně považuje za spravedlivé požadovat náhradu těchto nákladů, když ty vynaložila ve snaze ulehčit žalované. K tomu žalobkyně odkázala na nařízení vlády České republiky č. 351/2013 Sb. a směrnici Evrospkého parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. 2. 2011. Žalobkyně k výzvě soudu, jak posuzovala schopnost žalované splácet úvěr, uvedla, že žádnými důkazy nedisponuje. 4. Současně vzala žalobkyně předmětným podáním žalobu částečně zpět, a to co do částky 5 706 Kč představující kapitalizovaný úrok ve výši 150 Kč a smluvní pokutu ve výši 5 556 Kč. Soud proto postupoval podle § 96 odst. 2 o.s.ř. a řízení v této části zastavil s tím, že souhlas žalované nebyl třeba, neboť k částečnému zpětvzetí žaloby došlo dříve, než soud zahájil jednání ve věci samé. 5. Po provedeném dokazování má soud ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 2. 7. 2020 (dále jen„ Smlouva“) za prokázané, že na základě této Smlouvy se společnost [právnická osoba] zavázala poskytnout žalované spotřebitelský neúčelový úvěr ve výši 8 000 Kč, který jí byl smlouvou téhož čísla ze dne [datum] navýšen na 12 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit jednorázově do 30 dnů, tj. do 1. 8. 2020 Smlouva byla uzavřena prostřednictvím internetových stránek [webová adresa], kde žalovaná vyplnila požadované registrační údaje ve formuláři dostupném na této internetové stránce. Finanční prostředky byly žalované zaslány na jí sdělený bankovní účet. Ze Smlouvy soud dále zjistil, že pro případ porušení smluvních povinností se žalovaná zavázala zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny denně a rovněž zákonný úrok z prodlení a náklady spojené se zasláním upomínky ve výši 50 Kč (nejvýše tři zpoplatněné upomínky). K úhradě dlužné částky byla žalovaná opakovaně vyzývána společností [právnická osoba], což soud zjistil z listin ze dne 15. 8. 2020, 1. 9. 2020 a 12. 9. 2022. Předžalobní výzva ze dne 7. 4. 202 byla žalované zaslána, což má soud za prokázané z podacího archu ze dne 11. 11. 2021. Tvrzení žalobkyně, že žalovaná neuhradila dluh ani zčásti, nebylo konkrétními důkazy vyvráceno. 6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 12. 2021, soud zjistil, že společnost [právnická osoba] pohledávku ze Smlouvy za žalovanou postoupila na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 16. 12. 2021. 7. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující o.z. Žalovaná vystupovala při uzavření úvěrových smluv v pozici spotřebitele, proto se na předmětné úvěrové smlouvy vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedených úvěrových smluv. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp.zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/ EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěru schopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad ráme