1 C 184/2021-50 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobce navrhl uložit žalovanému povinnost zaplatit mu částku 37 935,45 Kč s úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnil tím, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 6. 2020 je právním nástupcem společnosti [právnická osoba], dříve [právnická osoba] Žalobce tvrdí, že jeho právní předchůdce uzavřel dne 16. 11. 2016 se žalovaným smlouvu o úvěru. Žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 45 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet ve splátkách ve výši 924,85 Kč měsíčně splatných vždy k 13. dni v měsíci při úrokové sazbě 13,9 %. Žalovaný se dostal do prodlení, a proto postupitel využil oprávnění dle čl. I/Společná ustanovení/oddílu Ukončení smluvního vztahu, odst. 45/VOP a předmětnou pohledávku zesplatnil, pohledávka se stala splatnou dne 18. 6. 2019. Celkový dluh tvoří dlužná jistina ve výši 32 779,59 Kč, dlužné smluvní úroky ve výši 1 961,77 Kč, smluvní poplatky 300 Kč a úroky z prodlení ve výši 82,25 Kč. Po postoupení pohledávky neuhradil žalovaný ničeho. 2. Žalobce uvedl, že jeho právní předchůdce posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to kontrolou veškerých dostupných informacích v interních a externích databázích, zejména v bankovním a nebankovním registru klientských informací, v insolvenčním rejstříku a v databázi MVČR. Právní předchůdce posoudil úvěruschopnost žalovaného na základě porovnání příjmů a výdajů žalovaného a způsobu plnění dosavadních dluhů. Z výsledku posouzení vyplynulo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. 3. Soud vyzval žalobce k doplnění skutkových tvrzení ohledně toho, jak konkrétně právní předchůdce žalobce posuzoval úvěruschopnost žalovaného, zda a jak posuzoval příjmy a výdaje a jakým způsobem údaje poskytnuté žalovaným ověřil, jaké dokumenty mu žalovaný v této souvislosti předložil a jaké závěry z toho byly vyvozeny. Současně byl žalobce vyzván, aby k doplněným skutkovým tvrzením označil a předložil důkazy. 4. Žalobce v reakci na výzvu soudu uvedl, že jeho právní předchůdce vycházel z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o [příjmení] [příjmení] ze dne 16. 11. 2016. Zopakoval, že právní předchůdce provedl kontrolu v dostupných databázích. Zdůraznil, že hodnocení žadatele je vždy individuální; v případě žalovaného v invalidním důchodu vychází postupitel z příjmu, který žalovaný postupiteli doložil v potvrzení o příjmu, který dosahoval u žalovaného 9 200 Kč. Žalovaný zároveň uvedl v žádosti čistý měsíční příjem domácnosti 35 000 Kč. Výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje (např. podíl na výdajích na bydlení), náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Při výpočtu bylo počítáno s částkou životního minima klienta dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částkou normativních nákladů na bydlení podle § 26 zákona č. 117/1995 Sb. a výší měsíčních splátek a závazků. Poté bylo žádosti o úvěr vyhověno. 5. Současně žalobce vzal žalobu částečně zpět ohledně částky 5 155,86 Kč představující dlužné smluvní úroky ve výši 1 961,77 Kč, smluvní poplatky 300 Kč a úroky z prodlení ve výši 82,25 Kč. 6. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 7. Ze smlouvy o úvěru Expres půjčka ze dne 16. 11. 2016 [číslo] soud zjistil, že společnost [právnická osoba] se jí zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 45 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s úrokem ve výši 13,9 % v měsíčních splátkách po 924,85 Kč splatných vždy k 13. dni v měsíci. Ze žádosti o úvěr z téhož dne soud zjistil, že žalovaný uvedl, že jeho měsíční příjem představuje invalidní důchod ve výši 9 200 Kč a celkový příjem domácnosti činí 35 000 Kč. Uvedl jeden zdroj příjmu, ostatní životní náklady v nulové výši, žádné měsíční splátky. V žádosti není uvedeno, že by předkládal ke svým prohlášení doklady. Ze sdělení společnosti [právnická osoba] vyplynulo, že banka vycházela z údajů tvrzených žalovaným, z lustrace rejstříků BRKI a NRKI, z nichž bylo zjištěno, že žalovaný nemá žádné externí splátky, žije v pronajatém domě (bytě), na nákladech na bydlení se podílí v 26,29 %. Z výpisů z úvěrového účtu žalovaného soud zjistil, že žalovanému byla vyplacena dne 16. 11. 2016 částka 45 000 Kč, do ledna 2019 (včetně) uhradil celkem 24 054,87 Kč. Z oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 19. 6. 2019 soud zjistil, že banka prohlásila úvěr z předmětné úvěrové smlouvy za splatný ke dni 18. 6. 2019 a vyzvala žalovaného k úhradě částky 35 123,61 Kč do 3. 7. 2019. 8. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 16. 6. 2020 včetně příslušné přílohy bylo zjištěno, že touto smlouvou postoupila společnost [právnická osoba] žalovanou pohledávku na žalobce, žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno dopisem postupitele ze dne 25. 6. 2020, oznámení bylo žalovanému odesláno 29. 6. 2020, jak vyplývá z podacího archu z uvedeného dne. Ve smyslu § 573 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) se má za to, že oznámení došlo žalovanému dne 2. 7. 2020. 9. V daném případě společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující o.z. Aktivní procesní legitimace žalobce je dána ustanovením § 1879 a následující o.z., neboť společnost [právnická osoba] řádně postoupila pohledávku na žalobce a postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. 10. Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy. Podle § 9 odst. 1 citovaného zákona pokud věřitel poskytne spotřebitelský úvěr, aniž by posoudil úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, je smlouva neplatná. Jedná se o absolutní neplatnost, ke které je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti i bez návrhu spotřebitele, v tomto případě žalovaného. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce řádně neposoudil schopnost žalovaného splácet úvěr. Žalovaný svoje příjmy ani výdaje nedoložil, ze žádosti o úvěr i z vyjádření [jméno] [příjmení] [příjmení], [anonymizováno], je zřejmé, že zjištěná výše čistého příjmu žalovaného byla zjištěna právě na základě žádosti žalovaného o úvěr. Právní předchůdce žalobce nijak neověřoval příjmy a výdaje žalovaného, spokojil se s údaji, které mu žalovaný uvedl. Ani prohlášení žalovaného, že jeho výdaje činí 0 Kč měsíčně, nepřimělo poskytovatele úvěru vyžadovat doklady v tomto směru. Pro úplnost soud uvádí, že žalobce poukazoval na to, že jeho právní předchůdce počítal při výpočtu disponibilní částky žalovaného s částkou životního minima a s částkou normativních nákladů na bydlení dle § 26 zákona č. 117/1995 Sb. K tomu soud uvádí, že se jedná o zcela odlišné skutečnosti. Stanovená výše životního minima ani normativní náklady na bydlení nijak nevypovídá o schopnosti konkrétního žadatele o úvěr (zde žalovaného) splácet úvěr a odkaz na životní minimum ani na normativní náklady na bydlení nezbavuje žalobce povinnosti řádně zkoumat, zda žalovaný je před uzavřením konkrétní úvěrové smlouvy schopen daný úvěr splácet. V případě, že poskytovatel úvěru tak, jako v tomto případě právní předchůdce žalobce, vyjde z objektivně nedoloženého prohlášení dlužníka o osobních, výdělkových a majetkových poměrech, potom nesplní povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr. Je nezbytné, aby poskytovatel úvěru (zde žalobcův právní předchůdce) získal od žadatele o úvěr (zde žalovaného) údaje ohledně výše příjmů a výdajů a tyto skutečnosti ověřil. V tomto konkrétním případě bylo třeba ověřit výši invalidního důchodu, přičemž tvrzený další příjem v rodině nebyl ani nijak specifikován. Pokud jde o výdaje, je nezbytné ověřit alespoň základní výdaje, které pravidelně vznikají každému spotřebiteli, především náklady na bydlení. Za situace, kdy žalovaný uvedl, že nemá žádné náklady na bydlení, mělo to vést právního předchůdce žalobce k větší obezřetnosti, a vyžadovat, aby žalovaný doložil např. nájemní smlouvu, výpis z běžného účtu či SIPO, z nichž by bylo přinejmenším zřejmé, jaké trvalé příkazy má žadatel o úvěr nastavené a jaké má další výdaje. Tyto doklady by osvětlily, zda výdaje, které žalovaný uvedl (tedy v nulové výši), odpovídají skutečnosti či nikoli. Přičemž samotné tvrzení, že žalovaný nemá žádné životní náklady, lze označit za rozpor s realitou. 11. Soud má v tomto případě za to, že takovéto posuzování úvěruschopnosti, aniž by věřitel jakkoli ověřoval údaje o měsíčních příjmech a výdajích žadatele o úvěr, nelze podřadit pod posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí. Soud zde odkazuje na rozhodnutí vyšších soudů, například na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž se podává, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka, nýbrž rovněž společnosti jako celku. Řádné posouzení úvěruschopnosti nechrání pouze dlužníka, tedy žalovaného, nýbrž i žalobce. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobce nepostupoval v souladu s ust