1 C 213/2021-85 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobce navrhl uložit žalovanému povinnost zaplatit mu částku 8 869 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 22. 6. 2021 do zaplacení, částku ve výši 1 256, 85 Kč, úrok ve výši 102, 67 % p.a. z částky 6 276, 60 Kč od 22. 6. 2021 do 13. 7. 2021 ve výši 373, 12 Kč, úrok ve výši 8,25 % p.a. z částky 6 276, 60 Kč od 14. 7. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento celkový úrok za dobu od 22. 6. 2021 dosáhne částky 47 887 Kč. Žalobce tvrdí, že uzavřel dne 28. 11. 2019 jako věřitel se žalovaným jako klientem smlouvu o úvěru číslo [částka]. Na základě této smlouvy byl žalovanému dne 29. 11. 2019 poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem za poskytnutí úvěru ve výši 102, 67 % splácet v 18 měsíčních splátkách po 2 527 Kč (včetně pojištění ve výši 310 Kč měsíčně). Žalobce tvrdí, že schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobce prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, na základě databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného atd.). Z výše uvedeného bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostupné a dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI (Nebankovní registr klientských informací). Na základě výše uvedených údajů byl proveden scóring klienta a poté bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Bylo prověřeno, že žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobce předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalovaného nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající se žalovaným doporučil úvěr ke schválení. K výzvě soudu, aby žalobce doplnil skutková tvrzení o ověřování údajů ze strany žalovaného ohledně příjmů a výdajů a k označení a předložení důkazů v tomto směru, žalobce uvedl, že žalobce z dokladů o příjmech zjistil, že celkový čistý měsíční příjem žalovaného činí 20 000 Kč, měsíční výdaje 4 410 Kč a volné zdroje ke splácení po odečtení 1 000 Kč rezervy činí 14 590 Kč. Žalobce k tomu uvedl, že běžně vyžaduje a ověřuje údaje, například výplatní pásky ze zaměstnání a požaduje výpisy z účtů. U žalovaného byl ověřován příjem na základě pracovní smlouvy a výplatní pásky za období měsíce října a listopadu 2019. Pokud jde o výdaje, žalobce konstatoval, že žalovaný uvedl, že jeho náklady na bydlení (zahrnující nájemné a inkaso) činí 1 000 Kč. Žalobce presumuje, že každý jedná v právním styku poctivě a do formuláře uvede náklady bydlení, které odpovídají skutečnosti. K tomu žalobce dále uvedl, že není v jeho silách, aby zkoumal například nájemní smlouvy nebo zjišťoval, kde konkrétní člověk bydlí. K výdajové stránce žalobce uvedl, že k jejímu paušálnímu určení by měly zcela postačovat údaje, které poskytuje zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, kdy § 1 zákona definuje životní minimum jako částku k zajištění výživy a ostatních základních, osobních potřeb, která byla v § 2 stanovena na částku 3 410 Kč. Pokud tedy žadatel o úvěr neuvede vyšší částku na výdajové stránce vyjma splátek úvěrů či nákladů na bydlení, které se do částky životního minima nezapočítávají, je postupováno v souladu se zákonem, je-li stanovena výše výdajů paušální částkou 3 410 Kč. Tato paušální částka byla přímo stanovena zákonem a poskytovatel úvěru se tedy nemůže dopustit pochybení, pokud bude vycházet z takto stanovené částky jako paušální výdajové stránky žadatele. Pokud by žadatel o úvěr uvedl částku nižší než 3 410 Kč a poskytovatel úvěru by pro posouzení úvěruschopnosti vycházel z takto uvedené nižší částky, v tu chvíli je třeba žadatelem důvěryhodně vysvětlit, na základě čeho došel k uvedené nižší částce. Životní minimum není minimální částkou stanovenou k přežití, kterou je existenční minimum, ale částkou, která postačuje k obživě. Další údaje byl povinen uvést žalovaný. Pokud žalovaný zatají nebo zkreslí výdaje, které nelze věřitelem ověřit, nemůže posouzení na základě dostupných a tvrzených skutečností způsobit neplatnost smlouvy pro nepřezkoumání úvěruschopnosti, která byla dopodrobna přezkoumávána. Takovým jednáním žalovaného by mohlo dojít k porušení trestně právních předpisů. Žalobce uvedl, že nemá objektivní možnost ověřit si údaje sdělené žalovaným, pokud se týká jeho výdajů. Žalovaný prohlásil, že nemá žádné splatné dluhy, nebyla proti němu podána jakákoli žaloba a není si vědom důvodu, pro které by se tak mohlo stát, není vůči němu vydán exekuční titul na peněžité plnění, není proti němu vedeno exekuční řízení či řízení o výkon rozhodnutí a není účastníkem dohod či ujednání, jejichž plnění by bylo v rozporu s plněním v závazku podle smlouvy, nenachází se v úpadku nebo ve stavu hrozícího úpadku, nebyl proti němu podán insolvenční návrh ani v posledních třech letech nebyl insolvenční návrh zamítnut pro nedostatek majetku. Dále uvedl, že veškeré údaje, které z jeho strany budou uvedeny ve smlouvě, jakož i veškeré informace, které v souvislosti s touto smlouvou poskytl či poskytne, jsou pravdivé a platné. Z toho žalobce vyvozuje, že dostál povinnosti vyplývající mu ze zákona o spotřebitelském úvěru a s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet, když měl k dispozici řadu listin prokazujících jeho příjem a ohledně výdajů vycházel ze sdělení žalovaného a ověřil si z veřejných registrů informací ohledně jeho dalších případných závazků. Povinnost věřitele stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru nelze vykládat podle žalobce extenzivně. Žalobce vycházel z toho, že dlužník měl v úmyslu svůj závazek splnit. Žalobce poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kde Ústavní soud uvádí, že soudy měly poskytovatele úvěrů vést i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splatit, respektive, zda je reálné splacení dluhu, což v tomto případě bylo prokázáno. Žalobce dále uvedl, že k nákladům na bydlení žalovaný uvedl vždy částku 1 000 Kč a žalobce vycházel z premisy, že žalovaný jedná poctivě. Žalovaný neuvedl žádnou vyživovací povinnost a v době vzniku předmětné smlouvy neměl se žalobcem uzavřenou žádnou další souběžnou úvěrovou smlouvu. Příjmy žalovaného převyšovaly tvrzené výdaje. Žalobce uvedl, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 238/2019 ze dne 20. 3. 2019 vyplývá, že základ pro určení úvěruschopnosti vytváří žadatel pro úvěr, v tomto případě žalovaný, při své žádosti, a že uvedení pravdivých údajů tvoří základ pro zkoumání úvěruschopnosti. Nejvyšší soud dovodil, že na úvěrových společnostech nelze požadovat 100% míru obezřetnosti, nýbrž míru přiměřenou. 2. Žalovaný uvedl, že žalobci před uzavřením smlouvy dokládal pouze výplatní pásky a pracovní smlouvu, nic jiného po něm požadováno nebylo. Dále uvedl, že náklady se určovaly jen přibližně, k čemuž uvedl, že bydlí u matky, které platí nájem, ale žalobce žádné náklady potvrdit při uzavírání smlouvy nechtěl. V době uzavření smlouvy splácel půjčku u [obec] [anonymizováno], kdy splátky činily měsíčně částku 3 709 Kč a zároveň měl ještě půjčku u [právnická osoba] [anonymizováno], kde měl půjčeno 12 000 Kč na 2 měsíce. Předmětnou půjčku u žalobce si bral, aby vyplatil uvedenou [anonymizováno] půjčku. Při uzavírání smlouvy se žalobcem půjčku u [anonymizována dvě slova] neuvedl, protože byl tázán pouze na bankovní půjčky a nikoli nebankovní. 3. Žalovaný při ústním jednání uvedl, že chce doplatit žalobci dlužnou částku. Na základě této skutečnosti navrhl žalobce vydat rozsudek pro uznání. Návrh žalobce na vydání částečného rozsudku pro uznání byl soudem zamítnut, když vydání takového rozsudku by bylo v rozporu s hmotným právem z důvodů uvedených níže týkajících se neplatnosti smlouvy o úvěru jako takové. Rozsudek pro uznání nelze proto z důvodů dle § 153a odst. 2 ve spojení s § 99 odst. 2 o.s.ř. vydat. 4. Ze smlouvy o úvěru ze dne 28. 11. 2019 [číslo] (dále jen„ smlouva“) soud zjistil, že se jí žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok sjednaný ve výši 102, 67 % splácet v 18 měsíčních splátkách ve výši 2 527 Kč vždy do 14. dne každého kalendářního měsíce počínaje měsícem prosincem 2019. Z přílohy č. 1 návrhu je zřejmé, že součástí daných splátek bylo i pojistné ve výši 310 Kč měsíčně za pojištění schopnosti žalovaného splácet úvěr. Z dokladu o vyplacení úvěru (otisk dat z elektronického výpisu při pohybu na účtu) soud zjistil, že žalovanému byl úvěr vyplacen dne 29. 11. 2019. Žalovaný byl o schválení úvěru informován písemně dopisem ze dne 2. 12. 2019, oznámení o schválení mu bylo doručeno dne 10. 12. 2019 do vlastních rukou, jak vyplývá z dodejky. Podle článku 6.1. smlouvy vzniká žalobci právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 30 dnů. Podle článku 6.2. smlouvy vzniká žalobci právo na zaplacení náhrady