7 C 87/2022-264 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobce se žalobou domáhá na žalovaném zaplacení předmětné částky představující náhradu nemajetkové újmy. Uvedl, že dne [datum] podal u Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, územní pracoviště ve [obec] přiznání k dani z příjmu fyzické osoby za zdaňovací období 2013. Dne [datum] byla zahájena kontrola této daně, které byla skončena dne [datum], a to zprávou o daňové kontrole [číslo jednací]. Platebním výměrem ze dne 5. 3. 2018 [číslo jednací] byla žalobci doměřena daň ve výši 762 465 Kč a daňové penále 152 492 Kč. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí bylo Odvolacím finančním ředitelstvím dne [datum] zamítnuto. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, která byla usnesením [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] odmítnuta. Kasační stížnost byla pak zamítnuta rozsudkem [název soudu] ČR ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], jež byla žalobci doručena dne [datum]. Celková délka řízení tak činila 7 let a 9 měsíců (od [datum] do [datum]), přičemž on nikdy nijak k průtahům v řízení nepřispěl. Vyřízení žaloby před [název soudu] je zatíženo mimořádným průtahem, včasnost žaloby byla rozpoznávána bezmála dva roky. V řízení před Finančním úřadem pro Jihočeský kraj byly též průtahy, je patrné, že mezi dny [datum] a [datum] neučinil správce daně žádný úkon. Nečinný byl i k odvolání žalobce necelých deset měsíců. Odvolací ředitelství rozhodovalo o odvolání od [datum] do [datum], tedy 1 rok a 1 měsíc. Průtahy v celém řízení spatřuje zejména v jednání krajského soudu, kterému trvalo posouzení otázky, zda byla dodržena lhůta k podání žaloby, téměř dva roky. Žalobce tvrdí, že jde o nepřiměřeně dlouhou dobu, a proto požádal žalovaného dne [datum] o přiznání zadostiučinění za vzniknou nemajetkovou újmu, která spočívala v nejistotě o výsledku řízení o dani z příjmu fyzické osoby za zdaňovací období 2013. Požadovaná náhrada nemajetkové újmy činí 175 608 Kč. Výše požadované náhrady je odvozena z judikatury, zejména z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [stanovisko NS] ([spisová značka]). Předmět řízení (daňového) je pro žalobce běžný, a proto vychází z nejnižších možných částek. Základní částka odškodnění ve výši 15 000 Kč byla určená v roce 2011, a proto je třeba zohlednit kumulovanou inflaci od roku 2012 do 2021 ve výši 20,5 %. Za každý rok řízení je třeba vycházet z částky 18 075 Kč. Výslednou částku 121 950 Kč žalobce zvýšil ještě o 20 %, neboť je přesvědčen, že řízení před daňovými orgány bylo zatíženo mimořádným průtahem, neboť nebyly činěny odpovídající úkony v zákonných lhůtách. Žalobce výslednou částku navýšil ještě o dalších 20 % z důvodu zásadního významu řízení pro žadatele, neboť se jednalo o řízení o 914 954 Kč, jeho celoroční zisk v roce 2013 činil 838 600 Kč. Délka odškodnění se posuzuje podle doby, po kterou trvala nejistota jednotlivce o výsledku řízení. V daňovém právu to je ode dne vzniku daně do marného uplynutí lhůty pro zaplacení. Neboť kdykoli v průběhu může správce daně výši daně změnit. Nelze pominout význam předmětu řízení pro žalobce, neboť výsledkem daňové kontroly bylo doměření daně 762 462 Kč včetně 20 % penále, což bylo víc, než vydělal za celý rok. Předmět řízení byl extrémní i proto, že na něj správce daně podal šikanózní a bezdůvodné trestní oznámení. Policie ho obvinila z trestného činu krácení daně, nápravu sjednal až státní zástupce. Žalobce odmítá, že za celé řízení je odpovědný on, neboť tvrdil daň v nesprávné výši. Za správné určení daně je odpovědný pouze a výhradně správce daně. Pokud selhal a prvně vyměřil daň v chybné výši, kterou byl schopen korigovat až po provedené daňové kontrole, nelze to přičítat k jeho tíži. Dále uvedl, že žalovaný jemu adresovaným přípisem ze dne [datum] popřel částečně svou pasivní legitimaci a postoupil část nároku ministerstvu spravedlnosti, které se nevyjádřilo. Ve vztahu k této části nároku, která byla předána ministerstvu spravedlnosti, byla naplněna podmínka § 114b odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.“), a proto navrhuje vydat částečný rozsudek pro uznání. 2. Žalovaný nárok žalobce neuznal, a to ani z části. Primárně namítl, že se jedná o žalobu předčasnou, neboť dosud neuběhla zákonem stanovená šestiměsíční lhůta pro posouzení žalobcova nároku u věcně příslušného ministerstva. Žalovaný je přesvědčen, že v dané věci není možné konstatovat, že správní řízení a navazující soudní řízení představují jeden celek již od zahájení daňové kontroly, ale až od okamžiku, kdy bylo žalobci doručeno rozhodnutí (dodatečný platební výměr), jímž mu byla uložena povinnost uhradit penále. Žalovaný si je vědom recentní judikatury (nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], nález ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] či rozsudek ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. [spisová značka]), nicméně v posuzované věci nelze namítat nepřiměřenou délku řízení od zahájení daňové kontroly do vydání dodatečného platebního výměru, ale toliko konkrétní průtahy, které je nutné řádně prokázat. Následně žalovaný k předběžnému projednání uplatněného nároku sdělil, že jak vyplývá ze sdělení Ministerstva financí ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací], ústřední orgán dospěl k závěru, že nebyly splněny zákonné podmínky pro přiznání zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu, a proto mu žádný nárok nebyl přiznán. Žalovaný dále zrekapituloval průběh daňové kontroly. Uvedl, že je třeba rozlišovat pojmy daňová kontrola a daňové řízení. Zatímco daňové řízení je správní řízení sui generis, na které nedopadají ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, a to včetně ustanovení o lhůtách a zásadách, daňová kontrola není daňovým řízením vůbec. Zpráva o daňové kontrole není rozhodnutím, neboť na jejím základě nejsou daňovému subjektu ukládány povinnosti nebo přiznáváno právo, jedná se o pouhý podklad pro případné vydání rozhodnutí, jde o kontrolní postup, a proto nemůže být posuzován z pohledu nepřiměřené délky řízení. Je tedy svou povahou procesem kontrolním nikoli rozhodovacím. V tomto kontextu žalovaný sdělil, že žalobce nesprávně zahrnul do délky daňového řízení i daňovou kontrolu. Nelze pominout, že při správě daní se správní řád nepoužije, a proto nelze aplikovat ani ustanovení o lhůtách. Kontrola je naopak upravena v kontrolním řádu, platí pro ni lhůty v něm uvedené. Kontrolní řád však lhůtu pro ukončení kontroly neobsahuje (stejně jako daňový řád). Zákon pouze stanoví, v jaké lhůtě má být vyhotoven protokol o kontrole, vše ostatní, včetně počtu konkrétních úkonů a jednotlivé délky trvání kontroly, závisí individuálně na konkrétní kontrole. Žalovaný odmítá, že by daňový řád byl v pozici lex specialis vůči správnímu řádu. Shrnul, že dobu, po kterou může probíhat daňová kontrola, nelze limitovat konkrétní závaznou lhůtou, tím spíše nelze stanovit lhůtu pouhých 30 (respektive 60) dnů, čímž však není zpochybněno právo daňového subjektu na náhradu škody, pokud se během daňové kontroly vyskytnou bezdůvodné průtahy. Žalovaný je toho názoru, že správce daně a ani soudy se při celkové délce řízení nepodílely žádnými průtahy, neboť všechny úkony byly učiněny ve lhůtách zcela přiměřených povaze daného řízení. Ve vztahu k okamžiku zahájení řízení žalovaný podotýká, že je pravdou, že daňové přiznání k dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období bylo podáno dne [datum], správce daně dne [datum] konkludentně tvrzenou daň vyměřil platebním výměrem, čímž řízení ve věci vyměření daně ukončil. [příjmení] kontrola však nebyla zahájena [datum], jak tvrdí žalobce, ale až dne [datum], nejedná se proto o 7 let a 9 měsíců, ale o 5 let a 7 měsíců. Jako počátek běhu lhůty pro posouzení namítané nepřiměřené délky je nutno stanovit okamžik, kdy byly žalobci doručeny doměřovací platební výměry (tedy [datum]), počátek nelze spojovat s okamžikem zahájení daňové kontroly. K pravomocnému ukončení daňového řízení došlo dne [datum], kdy odvolací orgán doručil rozhodnutí o odvolání, ukončení celého řízení je nutné pak identifikovat ke dni [datum], kdy marně uplynula lhůta pro podání žaloby u správního soudu. Navazující soudní řízení se již netýkalo přezkumu správnosti dodatečných platebních výměrů, ale pouze počítáním lhůty pro podání správní žaloby. Řízení, ve kterém se rozhodovalo o doměření daně včetně penále, probíhalo od [datum] do [datum], tedy celkem 1 rok a 4 měsíce. Navazující soudní řízení ze strany žalobce nebylo zahájeno včas, a proto žalobce nemůže argumentovat nejistotou vyvolanou nepřiměřenou délkou řízení. Pouze nad rámec žalovaný uvedl, že žalovanému ani žádná nemajetková újma nevznikla, neboť se de facto mohl pouze obávat toho, že bude nucen vrátit finanční prostředky, které náleží České republice, neboť pokud by tvrdil daň v zákonné výši a tuto daň zákonem stanovené lhůtě uhradil, k vydání dodatečně stanovujícím příslušnou