1 C 199/2023-61 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně navrhla uložit žalovanému povinnost zaplatit jí částku 166 765,12 Kč s kapitalizovaným úrokem a s úrokem z prodlení. Žalobkyně tvrdí, že jako poskytovatelka úvěru uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru – Konsolidace půjček [číslo]. Na základě smlouvy o úvěru se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky v částce 200 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku žalobkyni vrátit a zaplatit dále úroky a poplatky. Žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 200 000 Kč, čerpání úvěru započalo dne 27. 6. 2019. Podle smluvních ujednání se žalovaný zavázal vrátit poskytnutý úvěr spolu s poplatky a úroky v pravidelných měsíčních splátkách po 3 839,41 Kč. Žalovaný uhradil celkem částku 154 061,07 Kč, žalobkyně použila úhradu na jistinu ve výši 36 039,88 Kč, na úroku částku 97 482,27 Kč a na poplatky 20 538,92 Kč. Žalobkyně nárokuje sankční poplatky ve výši 900 Kč, a to za odeslání upomínky za období od srpna 2022 ve výši 600 Kč a dále poplatek ve výši 300 Kč za oznámení o prohlášení úvěru za splatný. Žalobkyně tvrdí, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného postupovala individuálně v souladu s platnými schvalovacími strategiemi schválenými ČNB a v souladu s principy obezřetného úvěrování. Žalobkyně vycházela z informací poskytnutých žalovaným v žádosti o konsolidaci ze dne 25. 6. 2019 a z potvrzení o výši příjmu žalovaného, které následně žalobkyně kontrolovala, a vycházela z následujících údajů: z deklarovaného měsíčního příjmu žalovaného v částce 17 354 Kč, který ověřila z doloženého dokladu s tím, že se jedná o práci na dobu určitou, z čistého měsíčního příjmu domácnosti 40 000 Kč, když vůči žalovanému je další člen domácnosti ve vztahu druh a družka. Žalobkyně vycházela z podílu žalovaného na nákladech na bydlení 43, 39 %. Žalovaný neměl žádnou vyživovací povinnost, jeho dosavadní interní splátky činily částku 73,83 Kč, externí pak částku 297 Kč. Žalobkyně postupovala tak, že od čistého měsíčního příjmu žalovaného odečetla splátkové výdaje a nesplátkové výdaje (například podíl na výdajích na bydlení), náklad na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje a při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima žalovaného podle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., s částkou normativních nákladů na bydlení dle § 26 zák. č. 117/1995 Sb., a výši měsíčních splátek dosavadních závazků. Žalobkyně kontrolovala údaje a zjišťovala informace ve svých interních databázích a externích databázích, zejména v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku a databází MVČR. Zjištěná disponibilní částka 3 839,41 Kč umožňovala bezproblémové hrazení měsíční splátky úvěru a nebyly zjištěny žádné další informace naznačující, že by žaovaný nebyl úvěruschopný. Žalobkyně tvrdí, že skutečnost, že žalovaný splácel svůj úvěr po dobu více než dva a půl roku svědčí o dostatečném posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobce. Žalobkyně specifikovala, že v případě žalovaného vycházela z příjmu 20 601 Kč, od kterého odečetla interní splátky 0 Kč, externí splátky 0 Kč a životní náklady 9 908 Kč. Žalobkyně uvedla na výzvu soudu k doplnění skutkových tvrzení ohledně zjišťování ověřování výdajů žalovaného, že do výdajů žalovaného byly započteny výdaje klienta doložené v žádosti o úvěru, částka životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částka normativních nákladů na bydlení podle § 26 zák. č. 117/1995 Sb., a výše měsíčních splátek dosavadních závazků žalovaného zjištěné z veřejných databází. Žalobkyně při přezkumu úvěruschopnosti žalovaného využila matematický model výpočtu maximální měsíční splátky, který vychází z toho, že od čistých měsíčních příjmů žalovaného jsou odečteny měsíční splátky úvěrových závazků žalovaného, životní náklady a náklady na bydlení a výsledek musí být vyšší než splátka požadovaného úvěru, případně roven výši splátky. V případě žalovaného konkrétně žalobkyně postupovala tak, že od příjmu 20 601 Kč odečetla interní splátky 0 Kč, externí splátky 0 Kč a životní náklady 9 908 Kč. Žalobkyně dále použila matematický mobel výpočtů ukazatelů DTI a DSTI k řízení rizik spojených s poskytováním retailových úvěrů. 2. Žalobvaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Na základě provedených důkazů dospěl soud k závěru o následujícícm skutkovém stavu. Ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet, konsolidace půjček, uzavřeném mezi žalobkyní a žalovaným dne 27. 6. 2019 má soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 200 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit formou pravidelných měsíčních anuitních splátek po 3 839,41 Kč spolu s úhradou pojištění 381 Kč, celkem v částce 4 220,41 Kč počínaje dnem 10. 7. 2019. Mezi účastníky byla sjednána výše úroků 18,7 % ročně, RPSN činilo 20, 69 %, celkem se žalovaný zavázal uhradit částku 407 318,27 Kč s tím, že část prostředků ve výši 33 308,44 Kč byla odeslána ve prospěch úvěrového účtu číslo [bankovní účet] na úplnou úhradu dluhu žalovaného vůči žalobkyni a zbývající část jistiny byla převedena na běžný účet žalovaného. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za období měsíce června 2019 soud zjistil, že částka 166 691,56 Kč byla žalovanému převedena na účet dne 27. 6. 2019. Před uzavřením smlouvy byl žalovaný informován o spotřebitelském úvěru, jak vyplynulo z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru z 27. 6. 2019. Tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaný uhradil celkem 154 061,07 Kč a že žalobkyně použila z této částky částku ve výši 36 039,88 Kč na jistinu, na úhradu úroků částku 97 482,27 Kč a na poplatky 20 538,92 Kč vyplývá z historie úvěrového účtu žalovaného. Z upomínky žalobkyně ze dne 27. 8. 2022 je zřejmé, že žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky 14 795,12 Kč s ohledem na to, že ke dni 27. 8. 2022 nebyl na běžném účtu žalovaného k dispozici dostatek peněžních prostředků na to, aby mohla být započtena měsíční splátka sjednaná ve smlouvě o úvěru. Z oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 14. 9. 2022 soud zjistil, že žalobkyně prohlásila úvěr z předmětné úvěrové smlouvy za splatný a vyzvala žalovaného k úhradě částky 178 399 Kč do 29. 9. 2022. 4. Ze žádosti žalovaného o úvěru – konsolidaci půjček ze dne 25. 6. 2019 je zřejmé, že žalovaný požádal žalobkyni o úvěr ve výši 200 000 Kč, v žádosti uvedl, že jeho průměrný čistý měsíční příjem za tři měsíce činí 17 354 Kč, celkový čistý měsíční příjem domácnosti 40 000 Kč, přičemž uvedl, že v domácnosti je jeden zdroj příjmů. Pokud jde o výdaje uvedl, že ostatní nezbytné měsíční náklady činí 0 Kč, nemá žádné srážky ze mzd ani jiné měsíční splátky, žádné vyživovací povinnosti a doložil potvrzení o příjmu, kterým je potvrzení zaměstnavatele [právnická osoba] ze dne 20. 6. 2019, z něhož je zřejmé, že čistý průměrný měsíční příjem žalovaného za tři měsíce předcházející vystavení potvrzení dosahuje částky 17 354 Kč s tím, že žalovaný pracoval na základě smlouvy na dobu určitou do 31. 12.2019. 5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 6. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském