1 C 200/2023-56 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně navrhla uložit žalované povinnost zaplatit jí částku 13 200 Kč s příslušenstvím, a to dlužnou jistinu ve výši 7 000 Kč, úrok ve výši 1 960 Kč, poplatky ve výši 2 700 Kč a smluvní pokutu ve výši 3 500 Kč. Žalobkyně tvrdí, že žalovaná požádala žalobkyni v elektronické formě o poskytnutí úvěru ve výši 7 000 Kč, účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru distančně prostřednictvím elektronických prostředků, a to kombinovaným prostým elektronický podpisem s mechanickými prostředky. Žalovaná provedla nejprve registraci v systému žalobce přes internetové stránky [webová adresa], vytvořila so uživatelský účet, v němž uvedla požadované údaje o své osobě, poskytla dva doklady totožnosti a ze svého bankovního účtu č. [bankovní účet] zaslala žalobkyni vratnou verifikační platbu ve výši 1 Kč. Žádosti bylo vyhověno a dne 10. 3. 2017 došlo k uzavření smlouvy o úvěru [číslo] jejíž nedílnou součástí byly obchodní podmínky žalobkyně. Žalované byl dne 10. 3. 217 žalobkyní vyplacen úvěr ve výši 7 000 Kč na běžný účet, žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr spolu s úrokem ve výši 1 960 Kč ve lhůtě do 24. 3. 2017. Žalovaná neuhradila ničeho, žalobkyně se domáhá úhrady jistiny ve výši 7 000 Kč, úroku ve výši 1 960 Kč, úroku z prodlení a poplatků za zaslané výzvy k zaplacení ve výši 2 700 Kč a dále smluvní pokutu dle čl. VIII. Bodu 8.4 Smlouvy, podle něhož se žalovaná pro případ prodlení zavázala uhradit pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, v níž je prodlení, a to do výše 3 500 Kč. Žalobkyně uvedla, že při posuzovaní schopnosti žalované splácet úvěr žalobkyně vycházela z informací poskytnutých žalovanou, které žalobkyně prověřila. Žalovaná v žádosti uvedla, že vůči její osobě není vedeno insolvenční ani exekuční řízení, že výše jejího měsíčního příjmu činí 14 000 Kč a je zaměstnána u [právnická osoba] [obec]. Žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalované prostřednictvím Nebankovního registru, který vyhodnotil žalovanou jako úvěruschopnou. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Po provedeném dokazování má soud z potvrzení o schválení úvěru [číslo] ze dne 10. 3. 2017 ve spojení se smlouvou o úvěru ze dne 10. 3. 2017 [číslo] (dále jen„ Smlouva“) za prokázané, že na základě této Smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 7 000 Kč, který se žalovaná zavázala uhradit do 14 dnů od čerpání úvěru, tj. do 24. 3. 2017, spolu s úrokem ve výši 1960 Kč (se zápůjční úrokovou sazbou 730 % p.a. a RPSN 62 290,30 %). Pro případ prodlení žalované s úhradou jistiny se žalovaná zavázala hradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je v prodlení, do výše 3 500 Kč a náhradu účelně vynaložených nákladů dle Sazebníku Smlouva byla uzavřena online prostřednictvím internetových stránek [webová adresa]. Žalobkyně ověřila doklady totožnosti žalované, jak vyplývá z přiložených dokladů a rodného listu žalované, běžný účet žalované byl ověřen platbou ve výši 1 Kč, jak je zřejmé z potvrzení o provedené platbě a z výpisu z běžného účtu žalované vedené u [právnická osoba], z něhož je rovněž zřejmé, že žalobkyně poukázala na základě Smlouvy o úvěru žalované částku 7 000 Kč dne 10. 3. 2017. K úhradě dlužné částky byla žalovaná opakovaně vyzývána společností jak právním předchůdcem žalobkyně, tak samotnou žalobkyní, což soud zjistil z jednotlivých výzev ze dne 3. 4. 2017, 8. 4. 2017, 13. 4. 2017, 18. 4. 2017, 23. 4. 2017, 28. 4. 2017, 3. 5. 2017, 13. 5. 2017. Tvrzení žalobkyně, že žalovaná neuhradila dle Smlouvy ničeho, nebylo žádnými důkazy vyvráceno. 4. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující o. z. Žalovaná vystupovala při uzavření úvěrových smluv v pozici spotřebitele, proto se na předmětné úvěrové smlouvy vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy. 5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 6. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/ EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020. 7. Soud se tedy zabýval tím, zda žalobkyně splnila povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalované. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně nedůsledně zkoumala úvěruschopnost žalované. Žalobkyně provedla pouze šetření úvěruschopnosti žalované v Nebankovním registru, jak vyplývá z výpisu z tohoto registru. Z nabídky úvěru [číslo] vyplývá, že žalovaná uvedla, že není vůči ní vedeno insolvenční ani exekuční řízení, uvedla výši mzdy 14 000 Kč čistého měsíčně, uvedla, že má dluhy vůči třetím osobám, avšak splátky těchto závazků uvedla v nulové výši, uvedla, že má vyživovací