8 C 16/2024-112 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobce se svou žalobou doručenou Okresnímu soudu ve Strakonicích dne 14. 1. 2024 domáhal na žalované zaplacení částky 24 006,40 Kč, když tento svůj nárok odůvodnil tím, že žalobce realizovala pro žalovanou v měsíci říjnu a listopadu roku 2023 fyzickou ostrahu objektu, která byla fakturována fakturami znějícími na částku 164 722,14 Kč se splatností 14. 11. 2023 a na částku ve výši 164 722,14 Kč se splatností k datu 14. 12. 2023. Z uvedených částek nebylo ze strany žalované žalobci ani po předchozích opakovaných upomínkách uhrazeno ničeho, a proto byl žalobce nucen prostřednictvím svého právního zástupce zaslat žalované dne 5. 1. 2024 předžalobní výzvu k plnění. Součástí předžalobní výzvy pak byla i výzva k náhradě mimosmluvní odměny ve výši žalované částky. Mimo smluvní odměnu pak žalobkyně žádá v rozsahu dvou právních jednání odpovídající celkové částce 19 240 Kč bez DPH, a to dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 7 bod 6 zákona č. 177/1996 Sb., (dále jen „AT“) a dále náhrady hotových režijních výdajů v rozsahu dvou paušálů stanovených na základě § 13 odst. 4 AT a DPH z výše uvedených částek v částce 4 166,40 Kč.2. K žalobě se vyjádřila žalovaná, a to tak, že s žalobním nárokem nesouhlasí. Žalovaná dále uvedla, že z historie plateb, které hradila žalovaná žalobci, je jednoznačné, že se žalovaná i v minulosti dostávala do prodlení, přičemž K zjednání nápravy se nevyžadovala písemná výzva žalobce a už vůbec ne zapojení právního zástupce na straně žalobce.3. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1733/2008 judikoval, že věřiteli nárok na náhradu nákladů v předžalobní fázi nevzniká, a to z důvodu absence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním (prodlením) dlužníka a škodou věřitele, když rozhodnutí věřitele o právním zastoupení bylo dobrovolné.4. Naopak Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1017/15 uvedl, že „vydání prostředků na právní pomoc představuje zásadně újmu na majetkových právech“ a je „nepřípustný stav, v němž je jednotlivec nucen strpět újmu na svých právech v důsledku protiprávního jednání soukromé osoby, popř. orgánu veřejné moci, aniž by neměl zároveň právo na náhradu takovéto újmy.“5. Na nález Ústavního soudu navázal Nejvyšší soud České republiky rozhodnutím ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 630/2016, [NS 1224/2017], ve kterém se vyslovil následovně: „Jestliže v projednávané věci byla žalovaná bez zavinění žalobkyně v prodlení s plněním svého závazku několik měsíců a postavení žalobkyně bylo (mimo jiné i s ohledem na neuspokojivý výsledek komunikace s vedlejším účastníkem) z hlediska dalšího plnění žalované nejisté, žalobkyně důvodně (aby předešla soudnímu sporu) řešila uspokojení svého nároku mimosoudní cestou, a to prostřednictvím zástupce - advokáta (tj. osoby, která má vysokoškolské právnické vzdělání, je zapsána v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou a splňuje další zákonem stanovené předpoklady), který poskytnutím právních služeb za úplatu napomohl věc mezi účastníky vyřešit smírnou cestou [srov. § 1, § 2 odst. 1 písm. a) a § 3 - 5 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů].“ Vynaložené náklady na právní zastoupení v důsledku prodlení dlužníka byly v tomto případě soudem posouzeny jako účelné a v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním dlužníka. Věřiteli tak byla náhrada škody přiznána.6. Je tak zjevné, že pakliže věřitel nejprve samostatně činí kroky směřující k vymožení pohledávky, avšak bezvýsledně, je následně účelné se i v mimosoudní fázi nechat zastoupit advokátem. Předžalobní výzva zaslaná advokátem totiž obvykle působí na dlužníka důrazněji a dlužník tak více vnímá riziko zahájení soudního sporu, což ho motivuje k plnění. Tím se často podaří předejít soudnímu sporu.7. Na základě výše uvedených rozhodnutí soud poučil zástupce žalobce podle § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť jeho nárok uplatněný v žalobě mohl být posouzen pouze jako nárok na náhradu škody, a to se všemi podmínkami a důsledky.8. Podle § 1972 má věřitel ve vztazích podle § 1963 vedle úroků z prodlení právo na náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky formou pevné částky, jejíž výši stanoví nařízení vlády. Tím není dotčeno právo věřitele na náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky, které tuto pevnou částku přesahují.9. Podle směrnice Evropského parlamentu a rady 2011/7/EU ze dne 16. února 2011 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích (dále jen „směrnice“), by měl mít věřitel kromě nároku na zaplacení pevné částky pokrývající interní náklady spojené s vymáháním rovněž nárok na náhradu zbývajících nákladů spojených s vymáháním, které mu vznikly v souvislosti s opožděnou platbou dlužníka. K těmto nákladům patří zejména náklady, které věřiteli vzniknou pověřením advokáta nebo využitím služeb společnosti vymáhající pohledávky.10. Článek 6 odst. 3 směrnice pak jednoznačně stanoví provést státu ve svém právní řádu úpravu, že věřitel má nárok obdržet od dlužníka kromě pevné částky uvedené v odstavci 1 i přiměřenou náhradu za veškeré náklady spojené s vymáháním, které tuto pevnou částku přesahují a které mu vznikly v souvislosti s opožděnou platbou dlužníka. Mezi tyto náklady by mohly patřit mimo jiné výdaje za pověření advokáta či za využití služeb společnosti vymáhající pohledávky.11. Směrnice (directives) jsou právními akty, které zavazují zúčastněné státy provést ve svém právním řádu k jednotnému datu určité změny tak, aby si právo jednotlivých států neodporovalo a poskytovalo srovnatelnou úroveň ochrany. Nemají tedy obecnou závaznost, směrnice zavazuje pouze členské státy. Směrnice jsou nástrojem harmonizace národních právních řádů, neboť poté, co jsou na úrovni EU schváleny, mají jednotlivé členské státy povinnost je převést vnitrostátní právní normou do svého právního řádu. Svým obsahem jsou pak jejich předpisy srovnatelné (harmonizované), formou se však mohou lišit, protože jeden stát např. přijme zvláštní zákon, jiný vydá vyhlášku a další jen novelizuje několik existujících zákonů. Pokud členský stát nezapracuje danou směrnici do lhůty v ní stanovené do svého právního řádu, porušuje stát právo Společenství a může být postižen. Přestože směrnice neměly být závazné před tím, než byly implementovány členskými státy, ESD svou judikaturou stanovil zásadu přímého účinku – neimplementované nebo nezdárně implementované směrnice mohou ve skutečnosti být přímo právně závazné. V případě Francovich vs. Itálie shledal soud členské státy odpovědné a povinné zaplatit náhradu škody jednotlivcům a obchodním společnostem, kteří utrpěli škodu neprovedením nebo špatnou implementací směrnice.12. Článek 6 odst. 3 směrnice pak byl implementován od 6. ledna 2023 především v § 1972 o. z., který uvádí, že ve vztazích podle § 1963 má věřitel vedle úroků z prodlení právo na náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky formou pevné částky, jejíž výši stanoví nařízení vlády. Tím není dotčeno právo věřitele na náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky, které tuto pevnou částku přesahují. Ustanovení § 1963 o. z. upravuje vzájemné závazky podnikatelů s povinností dodat zboží nebo poskytnout službu za úplatu a závazky mezi podnikatelem a veřejným zadavatelem podle zákona o zadávání veřejných zakázek, je-li obsahem závazku povinnost dodat zboží nebo poskytnout službu veřejnému zadavateli. Výši nákladů spojených s uplatněním pohledávky určuje nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (dále jen „nařízení“)], které v ust. § 3 stanoví, že „Jde-li o vzájemný závazek podnikatelů nebo je-li obsahem vzájemného závazku mezi podnikatelem a veřejným zadavatelem podle zákona upravujícího veřejné zakázky povinnost dodat zboží nebo poskytnout službu za úplatu veřejnému zadavateli, činí minimální výše nákladů spojených s uplatněním každé pohledávky 1200 Kč.“ Zmínku o nákladech spojených s uplatněním pohledávky nalezneme i v ust. § 513 o. z., dle něhož jsou příslušenstvím pohledávky úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.13. Na základě implementace uvedené směrnice Evropského parlamentu a § 1972 o. z. má žalobkyně při porušení povinnosti hradit dluhy řádně a včas ze strany žalované právo žádat úhradu škody představují náklady na uplatnění pohledávky.14. Obecně platí, že každý má povinnost si počínat tak, aby nedocházelo k nedůvodným újmám. V opačném případě a při splnění zákonných předpokladů nastupuje odpovědnost nahradit vzniklou újmu.15. Těmito předpoklady jsou:a) protiprávní jednání (delikt) nebo škodní událost,b) vznik újmy,c) příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi protiprávním jednáním škůdce nebo škodní událostí a vzniklou újmou,d) zavinění (buď úmyslné, nebo nedbalostní)16. Protiprávní jednání může spočívat v porušení dobrých mravů, zákona nebo uzavřené smlouvy. Co se týče zavinění, vždy pro vznik odpovědnosti postačí nedbalost, ledaže zákon výslovně požaduje úmysl. I v těchto případech se však lze odpovědnosti většinou zprostit (tzv. liberovat) prokázáním toho, že došlo k naplnění zákonných liberačních důvodů, nap