1 C 204/2025-26 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně navrhla uložit žalované povinnost zaplatit částku 53 141,72 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, s účinností k , datum, je právním nástupcem společnosti , Anonymizováno, Žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdce uzavřel dne 29. 12. 2021 se žalovanou smlouvu o úvěru č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“), na základě níž poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč v hotovosti v den uzavření Smlouvy. Žalovaná se zavázala v souvislosti s poskytnutým úvěrem zaplatit částku 16 750 Kč jako úhradu za poskytnutí úvěru, částku 3 998 Kč za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu a částku 5 000 Kč za umožnění hradit splátky v místě bydliště. Žalobkyně uvedla, že žalovaná měla celkovou částku 52 275 Kč splácet v 17měsíčních splátkách po 3 075 Kč, poslední splátku měla uhradit do 29. 5. 2023. Žalovaná však nehradila splátky řádně a včas a dostala se do prodlení s úhradou dlužné částky, poslední splátka ve výši 1 000 Kč byla žalovanou uhrazena dne 25. 4. 2022, celkem uhradila 7 100 Kč. Žalobkyně požaduje po žalované uhrazení částky 22 203,27 Kč představující dlužnou jistinu, částky 1 171,60 Kč představující úrok za sjednanou dobu poskytnutí úvěru, částky 13 829,41 Kč představující úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření Smlouvy, částky 3 528 Kč za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu, částky 3 823,53 Kč představující úhradu za umožnění platit splátky v místě bydliště, částky 8 585,89 Kč představující smluvní pokutu, částku 1 369,65 Kč představující zákonný úrok z prodlení od prodlení do 1. 4. 2023, úroku z úvěru ve výši 8 % ročně z dlužné jistiny ve výši 22 203,27 Kč od 30. 5. 2023 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 23 374,87 kč od 30. 5. 2023 do zaplacení. Žalobkyně uvedla, že žalovaná na pohledávku uhradila celkem 7 100 Kč.2. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy byla jejím právním předchůdcem řádně zkoumána úvěruschopnost žalované, kdy ten provedl vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované, která byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, získané informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované a ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Žalobkyně uvedla, že žalovaná byla od 19. 1. 2016 na dobu neurčitou zaměstnána jako pracovník ve výrobě u společnosti , právnická osoba, s měsíčním příjmem 24 567 Kč, je vdaná, bydlí u rodičů, má dvě vyživovací povinnosti a měsíční výdaje ve výši 7 214 Kč. Dodala, že měsíční příjmy žalované si právní předchůdce žalobkyně ověřil z dodatku pracovní smlouvy a výplatních pásek, její měsíční výdaje poté z výpisů z bankovního účtu. Dále si právní předchůdce ověřil, že proti žalované není vedeno insolvenční řízení. Dospěl tedy k závěru, že schopnost žalované hradit zápůjčku je dostatečná.3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.4. Na základě provedených důkazů dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze Smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 29. 12. 2021 soud zjistil, že se jí společnost , Anonymizováno, zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 25 000 Kč, když tato částka jí byla poskytnuta v hotovosti v den podpisu Smlouvy. Spolu s touto částkou měla žalovaná uhradit úrok 1 527 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 16 750 Kč, poplatek za vyhodnocení úvěru 3 998 Kč a inkasní poplatek za možnost hradit splátky v místě bydliště 5 000 Kč. Celkovou dlužnou částku 52 275 Kč měla žalovaná uhradit v 17 měsíčních splátkách po 3 075 Kč. RPSN činilo 270,48 % ročně. Ze žádosti o úvěr soud zjistil, že žalovaná uvedla, že je vdaná, bydlí u rodičů, má 2 děti, je zaměstnaná ve společnosti , právnická osoba, s měsíčním příjmem 24 564 Kč. Dále uvedla, že její měsíční výdaje činí 7 214 Kč a představují částku 3 000 Kč na bydlení a energie, částku 2 500 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady a částku 1 714 Kč na srážky ze mzdy/výživné. Z předloženého dodatku k pracovní smlouvě ze dne 3. 12. 2018 vyplývá, že žalované byl u společnosti , právnická osoba, přeměněn pracovní poměr na dobu neurčitou. Z výplatních pásek žalované poté vyplývá, že v září roku 2021 měla čistý měsíční příjem 24 272 Kč a v říjnu roku 2021 se jednalo o částku 24 860 Kč. K tvrzení žalobkyně, že výdaje žalované byly ověřovány z výpisu z bankovních účtů žalované, nebyly předloženy ani navrženy žádné důkazy, a to přes poučení soudu ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř.5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností , právnická osoba, . a žalobkyní dne , datum, , s účinností k , datum, , včetně seznamů postoupených pohledávek, je zřejmé, že pohledávka z předmětné Smlouvy o úvěru za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky je zřejmé, že postoupení pohledávek ze Smlouvy úvěru bylo žalované oznámeno a žalovaná byla vyzvána, aby uhradila dlužnou částky žalobkyni.6. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovaná vystupovala při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o.z.7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy,