1 C 208/2025-45 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně navrhla uložit žalovanému povinnost zaplatit částku 47 496,32 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, s účinností k témuž dni je právním nástupcem společnosti , právnická osoba, Žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdce uzavřel dne 22. 2. 2022 se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru – zápůjčce č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“), na základě níž poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal v souvislosti s poskytnutým úvěrem zaplatit částku 62 824 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v částce 48 205 Kč, s úrokovou sazbou 24,36 % ročně, částku za zpracování smlouvy v částce 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení v částce 10 410 Kč. Žalobkyně uvedla, že žalovaný měl splácet formou 21 měsíčních splátek po 5 373 Kč. Žalovaný však nehradil splátky řádně a včas a dostal se do prodlení s úhradou dlužné částky, poslední splátka byla žalovaným uhrazena dne 27. 4. 2022. Žalobkyně požaduje po žalovaném uhrazení částky 47 496,32 Kč představující dlužnou jistinu, dále kapitalizované úroky ve výši 2 185,46 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 9 502,89 Kč, úroku ve výši 24,36 % ročně z částky 47 496,32 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 47 496,32 Kč, Anonymizováno, od 30. 1. 2024 do zaplacení. Žalobkyně uvedla, že žalovaný na pohledávku uhradil celkem 7 800 Kč.2. V žalobě žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy byla jejím právním předchůdcem řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného, bylo provedeno vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného, který byl dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, získané informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného, a to zejména z pracovní smlouvy, výplatních pásek za poslední 3 měsíce, z nájemní/podnájemní smlouvy. K výzvě soudu žalobkyně doplnila skutečnosti týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného, když sdělila, že žalovaný před uzavřením smlouvy uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr u společnosti , právnická osoba, s čistým měsíčním příjmem 16 400 Kč, další čisté příjmy činí též částku 16 400 Kč. Dále žalovaný uvedl, že nemá žádnou vyživovací povinnost. Právní předchůdce si ověřil, že proti žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Dospěl tedy k závěru, že schopnost žalovaného hradit úvěr je s ohledem na jeho příjem a výši úvěru dostatečná.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. V řízení se jedná o věc s cizím prvkem, neboť žalovaný je státním občanem Bulharska. Česká republika i Bulharsko jsou členy Evropské unie, proto je třeba věc posuzovat podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 (dále jen Nařízení). V tomto případě byl žalovanému poskytnut bezúčelový úvěr, nejednalo se o úvěr účelově vázaný na koupi movitých věcí. Je proto třeba aplikovat článek 7 bod 1 písm. b) odrážku druhou Nařízení, podle kterého je příslušný soud dle místa na území členského státu, kde podle smlouvy byly nebo měly být služby (zde úvěry) poskytnuty. Soud dospěl k závěru, že rozhodným právem je právo ČR ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť žalovaný měl v době uzavření smlouvy obvyklé bydliště v ČR.5. Na základě provedených důkazů dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 665951044 ze dne 22. 2. 2002 soud zjistil, že se jí společnost , právnická osoba, zavázala poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 50 000 Kč, tato částka mu byla poskytnuta v hotovosti v den podpisu Smlouvy. Spolu s touto částkou měl žalovaný uhradit poplatek 60 115 Kč skládající se z částky 48 205 Kč představující úrok, částku 1 500 Kč představující poplatek za zpracování úvěru a částku 10 410 Kč představující službu komfortního a flexibilního splácení. Dále bylo sjednáno doplňkové pojištění za 2 709 Kč. Celkovou dlužnou částku 112 824 Kč měl žalovaný uhradit ve 21 měsíčních splátkách po 5 373 Kč. Úroková sazba činila 86 %, RPSN 134,42 % ročně. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaný uvedl, že je rozvedený, bydlí na ubytovně, nemá žádnou vyživovací povinnost, je zaměstnán na plný úvazek jako operátor ve společnosti , právnická osoba, s měsíčním příjmem 16 400 Kč. Dále uvedl, že další nespecifikovaný příjem domácnosti činí 16 400 Kč, měsíční výdaje označil částkou 1 500 Kč. V kartě klienta je uvedeno, že příjmy žalovaného byly ověřovány dle pracovní smlouvy a potvrzení o příjmu. Tvrzené ověření úvěruschopnosti žalovaného nebylo přes poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. ze strany žalobkyně prokázáno žádnými listinami. K návrhu žalobkyně vyzval soud žalovaného ke sdělení aktuálních majetkových poměrů, žalovaný je však pro soud nekontaktní.6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností , právnická osoba, a žalobkyní dne , datum, , s účinností k témuž dni, včetně seznamů postoupených pohledávek, je zřejmé, že pohledávka z předmětné Smlouvy za žalovaný, byla postoupena na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky je zřejmé, že postoupení pohledávek ze Smlouvy úvěru bylo žalovanému oznámeno a žalovaný byl vyzván, aby uhradil dlužnou částky žalobkyni.7. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o.z. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy.8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, pod