1 C 21/2026-33 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně navrhla uložit žalovanému povinnost zaplatit částku 130 546 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdí, že se žalovaným uzavřela dne 2. 5. 2024 smlouvu o poskytnutí úvěru (dále jen „Smlouva“). Na základě Smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému úvěr 130 000 Kč na nákup zboží u prodejce, částka byla zaslaná na účet prodejce. Roční úroková sazba byla stanovena ve výši 12,899882 %, úvěr se žalovaný zavázal splácet v 84 pravidelných měsíčních splátkách po 3 208 Kč splatných vždy do 28. dne v měsíci, celkem se žalovaný zavázal uhradit 269 472 Kč. Žalovaný uhradil celkem 14 998 Kč. Žalovaný nehradil úvěr řádně a včas, žalobkyně úvěr proto ke dni 18. 3. 2025 úvěr zesplatnila. Žalobkyně se domáhá úhrady jistiny ve výši 120 962 Kč, dlužných splátek do data zesplatnění ve výši 7 074 Kč, úrokového vyrovnání do data ukončení smlouvy 780 Kč, smluvních sankcí ve výši 1 000 Kč a nákladů na vymáhání 600 Kč.2. Ve vztahu k posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet žalobkyně k výzvě soudu tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného posuzovala prostřednictvím odborných pracovníků, kteří v rámci zjišťování kreditního skóre žadatele o úvěr posuzují jeho příjmovou a výdajovou stránku, přezkoumávají klientské informace o proměnných, jako například věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení, taktéž nahlíží do externích úvěrových registrů. Výstupem je hodnota limitu nejvyšší měsíční splátky (dále již jen „MLS“), která může být žadateli o úvěr schválena, aniž by došlo k jeho předlužení. Pokud následně došlo ke změně poměrů žalovaného, v důsledku které přestal hradit poskytnutý úvěr, nebylo toto zapříčiněno nedostatečným prověřením jeho úvěruschopnosti. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že žalovaný byl v souvislosti s uzavíráním úvěrové smlouvy vyzván, aby uvedl výši svých příjmů a výdajů. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán s trvalým příjmem. Pravdivost údajů stvrdil žalovaný svým podpisem. Na základě uvedených zjištění a též s ohledem na výši úvěru a výše měsíční splátky žalobce shledal dlužníka schopným splácet úvěr. Existenci případných dalších pochybností ohledně bonity klienta minimalizoval žalobce kontrolou klienta v externích registrech, a to SOLUS a NRKI.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. V řízení se jedná o věc s cizím prvkem, neboť žalovaný je státním občanem Slovenské republiky. Česká republika i Slovenská republika jsou členy Evropské unie, proto je třeba pravomoc soudu posuzovat podle unijního práva, konkrétně podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení“). Ve věci se jedná o účelově vázaný úvěr na koupi movité věci – motorového vozidla. Žalovaný se zdržuje na území ČR, je zde hlášen také k trvalému pobytu. Pravomoc soudů České republiky k projednání věci je dána čl. 17 odst. 1 písm. a) Nařízení ve spojení s čl. 18 odst. 2 Nařízení.5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, ze dne 2. 5. 2024, kterou uzavřela žalobkyně jako věřitel se žalovaným (dále jen „Smlouva“), soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému účelový úvěr 130 000 Kč na nákup vozidla tov. zn. , Anonymizováno, , Anonymizováno, u prodejce , právnická osoba, . Žalovaný se zavázal úvěr hradit formou pravidelných měsíčních splátek po 3 208 Kč splatných vždy do každého 28. dne v měsíci spolu s úrokem ve výši 24,118666 % ročně, RPSN činilo 27 % ročně. Celkem se žalovaný zavázal uhradit částku 269 472 Kč. Vyplacení úvěru je zřejmé ze splátkového kalendáře ve spojení se saldokontem úvěrové Smlouvy. Tvrzení, že žalovaný uhradil pouze částku 14 998 Kč, nebylo žádnými provedenými důkazy vyvráceno a vyplývá z výpisu čerpání, splátek a úhrad. Žalobkyně zesplatnila úvěr a vyzvala žalovaného k úhradě částky ve výši 130 416 Kč do 14 dnů dopisem ze dne 18. 3. 2025. Z listinných důkazů, které byly v řízení provedeny a nebyly výslovně v odůvodnění rozsudku uvedeny, nebyla učiněna žádná ve věci významná skutková zjištění.6. Po právní stránce dospěl soud k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb, občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy.7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovic