17 C 77/2021-28 — Okresní soud v Šumperku

1. Žalobou podanou dne [datum] se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 22 785,28 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 22 785,28 Kč od 12. 11. 2020 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný a předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru dne [datum], na základě které žalovaný vyčerpal částku 22 785,28 Kč, kterou měl uhradit do [datum], což ale i přes výzvu neučinil. Pohledávka ze smlouvy byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Předchůdce žalobkyně ověřil úvěruschopnost žalovaného výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, kdy je klientům ponechána rezerva 10% rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji, kdy dále byl žalovaný lustrován ve veřejných databázích. Peníze byly žalovanému vyplaceny na jeho účet č. [bankovní účet]. 2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil. 3. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru bylo zjištěno, že žalovaný a [právnická osoba] uzavřely smlouvu, dle které se předchůdce žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout prostředky až do výše úvěrového limitu, který činil 80 000 Kč, žalovaný měl poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit sjednané úroky, které činily 11,99% měsíčně. Vyčerpané prostředky měl žalovaný splácet splátkami ve výši [anonymizováno] z nesplaceného úvěru, případně částkou [částka] měsíčně, podle toho, která částka bude vyšší. Čerpání úvěru probíhalo tak, že na základě žádostí žalovaného ve webovém rozhraní byly peníze převáděny na jeho účet, který uvedl v žádosti. 4. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovanému bylo oznámeno postoupení pohledávky na žalobkyni. 5. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzýván žalobkyní k úhradě dlužné částky ze smlouvy. 6. Z podacího lístku bylo zjištěno, že žalovanému byla dne [datum] odeslána zásilka prostřednictvím společnosti [právnická osoba] 7. Z faktury [variabilní symbol] bylo zjištěno, že žalovaný k datu splatnosti faktury [datum] dlužil částku 22 785,28 Kč, z toho 15 000 Kč činil výběr peněz dne [datum]. 8. Z informací o úvěrové žádosti bylo zjištěno, že žalovaný uvedl číslo účtu [bankovní účet], poskytnutá částka byla 15 000 Kč dne [datum]. Žalovaný měl příjem v podobě mzdy. 9. Ze smlouvy o opakovaném postupování pohledávek ze dne [datum] a její přílohy soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla společností [právnická osoba] postoupena na žalobkyni. 10. Ze standardních informací o spotřebitelském úvěru soud nečinil žádná zjištění. 11. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k tomuto závěru o skutkové stavu: Žalovaný s předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] uzavřel smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 15 000 Kč dne [datum]. Pohledávka ze smlouvy byla postoupena na žalobkyni a žalovaný byl vyzván k jejímu uhrazení. 12. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZSÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 13. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 14. Podle § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 15. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 16. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 18. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018:„ (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], [anonymizováno] a [příjmení], [anonymizováno]: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. [nakladatelství], [rok], s. [číslo], ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. 19. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru,